pátek 21. července 2017

Dunkerk: Svědectví pana Fráni potvrzeno filmem

Mezi vojáky, kteří se z francouzského přístavu museli evakuovat, byli čeští vojáci. Vyprávěl mi v roce 1991 pan Fráňa, před sto lety jako dítě občan Božic, svoje nikdy nezapomenutelné zážitky z bojů o francouzský přístav Dunkerque. Byly otřesné a depresivní. I pro československého dobrovolníka bojujícího proti nacistické invazi do Francie bolavé místo na duši.



Objevil se ve čtvrtek 1.8.1991 po poledni v Božicích. V rozhovoru, který jsme tenkrát pořídili, připomněl, že se i s rodiči (matkou a nevlastním otcem) z Božic odstěhovali před Vánoci roku 1920 a od té doby zde nebyl. Takže v Božicích se ocitl po neuvěřitelných skoro 71 letech.
Po měšťanské škole, kterou Jan Fráňa začal studovat v roce 1918 ve Znojmě a kam dojížděl „na režijku“ ještě z Božic, pokračoval ve studiu na obchodní akademii v Brně. Slušné jazykové znalosti prý kdysi patřily k vybavení každého ctižádostivějšího absolventa obchodní akademie. Také Jan Fráňa uměl dost dobře francouzsky, anglicky a německy. Není divu, že po vojenské prezenční službě, kterou ukončil v roce 1932, nastoupil dráhu obchodního zástupce československých firem v cizině a nakonec zde zůstal od roku 1935 trvale. Shodou okolností jej osud zavál na černý kontinent, kde obchodoval do roku 1939. Vypukla válka a znalosti jazyků i cizího prostředí přišly Janu Fráňovi neobyčejně vhod. 
Jan Fráňa prožil celou 2. světovou válku v československé uniformě. Avšak jeho první válečný stejnokroj byl francouzský a pro naše oči dokonce poněkud exotický. „Když se schylovalo k válce, byl jsem právě na území, jež se tehdy nazývalo Francouzská Západní Afrika (Senegal, Mali, Guinea, Burkina Faso, Pobřeží Slonoviny, Benin, Čad a Niger). Už 31.8.1939 jsem poslal dopis generálnímu guvernérovi v Dakaru a dal jsem se mu plně k dispozici. Přestože jsem byl v čs. armádě záložním podporučíkem dělostřelectva nastoupil jsem 25.9.1939 do francouzské armády jako vojín,“ vzpomínal Jan Fráňa na svoje počáteční válečné zážitky. Díky své jazykové „základně“ byl však současně pověřen funkcí cenzora na dakarské hlavní poště. Jako válečný cenzor tak získal značný přehled o aktivitách námořních posádek na africkém pobřeží. Svou snahu dostat se do čs. vojska korunoval úspěchem v únoru 1940. Tehdy odjel s 29. dělostřeleckou baterií Senegalců, kde sloužil jako druhý dělostřelec, do Marseille a odtud přešel do naší zahraniční armády. Byl odvelen do Agde, kde se formovala naše první zahraniční jednotka.

Evakuace z přístavu Dunkerque byla chvatná a chaotická a pana Fráňu nejvíc zasáhlo to, že v pudu sebezáchovy by byla kdesi v přístavu zůstala část dokumentů. Nebyly to asi ty stěžejní, ale byly a v případě, že by se dostaly do rukou nepřítele, ohrožovaly i rodiny na území bývalého Československa. Jemu a jeho spolupracovníkům se podařilo tyto dokumenty v bednách taky nalodit a odvézt do Británie. Už v červenci byl Jan Fráňa mezi vojáky, kteří byli v nově se formující zahraniční jednotce v Cholmondeley. Ani tam to nebylo jednoduché, ba právě naopak a stálo by to samostatný článek. Něco se dá dohledat na netu, tak koho to zajímá, ať se podívá. Třeba pod názvem Vzpoura v Cholmondeley.

Na film Dunkerk jsem hodně zvědavý,právě vstupuje do našich kin. Píše se o něm např. toto:
Dunkerk vypráví (ovšem unikátním způsobem, který působí jako zachycení jediného nekončícího momentu) o události z roku 1940, kdy se spojenecké jednotky ocitly v pasti na pláži a v přístavu ve francouzském Dunkerku. Zpátky nemohli (tam byl Hitler), ale nemohli ani dopředu, byť měli Anglii skoro na dohled přes Lamanšský průliv (důvodů bylo víc; mělčina neumožňující přistání velkých lodí a šetření vojenské techniky na bitvu o Anglii patřilo k těm hlavním). Nezbývalo tedy než – kromě doufání v zázrak – přežít. Na zemi, na moři i ve vzduchu.
Režisér Christopher Nolan nenatočil další válečný masakr ve stylu Zachraňte vojína Ryana. Hrdinové Dunkerku toho moc nenapovídají; úsilí některých z nich ale vede k rozhodnutím, která vám o nich nakonec řeknou mnohem víc, než sáhodlouhé vnitřní monology vojáků v jiném válečném filmu, Tenké červené linii.

S Janem Fráňou (v zahraničí používal jméno John Frana) se ve filmu asi nepotkáme, ale možná zažil něco z toho, co ve filmových obrazech uvidíme. Když byl Jan Fráňa před 26 lety naposledy v Božicích, posteskl si, že je škoda, že ho v Božicích nikdo nezná. Já o něm sem tam publikuji na tomto blogu, což si můžete dohledat. Panu Fráňu beru jako jednoho ze statečných a nezapomenutelných občanů Božic, které sice fyzicky neznáme, ale na které jsme hrdí. On NA BOŽICE a cestu do školy NEZAPOMNĚL NIKDY.

Žádné komentáře:

Okomentovat