 |
| Navázané přátelské vztahy s Poláky a Ukrajinci nasazenými na nucené práce v Božicích - Kolonii |
V nové knize uvádí desítky lokalit z dob protektorátu a okupace, jež se dají označit jako tábory. Buď přímo koncentrační, internační, nápravné či pracovní. Sám k tomu říká: Je úplně jedno, jak se příslušné zařízení v dokumentech totalitního státu jmenuje. Podstatné je, že slouží k izolování nějaké skupiny obyvatel, kterou někdo libovolně vybral a oddělil od většiny společnosti.
Na Hrušovansku taková zařízení taky existovala. Nebyli jsme sice v protektorátu, ale naše oblast byla po Mnichovu přímo připojena k Říši a stala se součástí župy Dolní Podunají. V Božicích však žili a dosud žijí pamětníci těch neblahých časů a ti podali svá svědectví o té kruté a nelidské době.
Je nutno taky dodat, že i v těžkých časech se lidé snaží žít svůj běžný život, snaží se pracovat a zajistit a zabezpečit svou rodinu. Třebaže totalitní režimy řadu věcí zakazují, nedokážou zakázat úplně všechno a tak třeba i kontakt s okolním světem - pokud to nebyl zrovna hermeticky uzavřený typický koncentrační tábor nebo gulag - byl internovaným osobám čas od času umožněn a zvláště při hroucení takových režimů se lidé dokázali věnovat i úplně běžným lidským radostem.
Asi nejznámější božickou občankou, která měla za sebou pobyt v takovém zařízení, byla paní Božena Rezková, odpočívající dneska v rodinném hrobě na božickém hřbitově. Jako děvče (/tehdy ještě Vitoušová) pykala se svou sestrou za odbojovou činnost svého táty, hajného Františka Vitouše. Ten se kvůli pomoci paravýsadku Spelter musel do konce války skrývat na Moravskobudějovicku, maminka byla vězněná v Brně a dcery internovány ve sběrném táboře Svatobořice a pak ještě na dalších místech. Po válce se rodina usadila na hájence v Českých Křídlovicích. Bohužel komunistický režim o těchto obětech válečného utrpení cudně mlčel a dodnes vlastně trvá odhalování těchto a podobných případů. Je i naší povinností vrátit tyto lidi do historie a připomínat jejich životní osudy. Zde by mohli a měli sehrát důležitou roli i učitelé dějepisu a regionální historici. Jenom jaksi chybí vůle pojmenovávat věci a události pravými jmény a přetrvává dřívější hodnocení lidí a událostí poplatné době svého vzniku.
Věřím, že řada z vás sledovala opakování dokumentu o vypálení a vraždění pasekářských osad na Valašku na konci války v dubnu a květnu 1945. Kromě nejznámější Ploštiny se jednalo třeba o Prlov nebo Vařákovy paseky. A právě rodina Vařákova z těchto pasek se po válce usadila v Božicích a její příslušníci zde v poměrně velkém množství žijí dodnes. Třeba se vůbec nezdůrazňují některá fakta. Např. to, že lidé z valašských pasek byli hluboce věřící křesťané, kteří dali všanc i své životy, když pomáhali partyzánům, které vedli sovětští partyzánští velitelé, vesměs komunisté. A třeba tragédie Vařákových pasek je přímo spojená s nezodpovědným jednáním sovětských partyzánských velitelů, kteří šli do osady slavit první máj, svátek práce, když okolí pročesávaly nacistické jednotky. Až ten nejnovější dokument právě na tuto okolnost upozornil.
Podle Klubu vojenské historie byly v katastru Božic a Českých Křídlovic zřizovány pobočky zajateckých táborů a podobná internační zařízení pro zajatce z cizích zemí a byly sem lidé posíláni v rámci tzv. nucených prací (hlavně Poláci). Jako lágr pro zajatce (především Poláky, Francouze, Srby a Belgičany) sloužila speciálně upravená část Pavlíkovy sýpky na hlavní božické křižovatce (dnes firma Hortim), jako "karanténa" pro ukrajinské dívky, jež byly v obci totálně nasazeny, sloužila již zbořená budova německé hudební školy, která stála na stráni nad pozdějším domem Černých (dnes Klobásovi) a v budově někdejší cihelny u božického nádraží, pozdějšího sídla lesní správy, byly internovány ukrajinské dívky, které chodily do vsi na zemědělské práce.
V našem okolí se nacházely ale taky např. koncentrační tábory pro maďarské židy, a to v Jaroslavicích, Mackovicích a v Pravicích.
A další střípky z protektorátní a okupační historie u nás zase někdy příště.
(lan)
Žádné komentáře:
Okomentovat