Míra subjektivního hodnocení, emocí, ale taky demagogie a záměrného upravování historických událostí stoupá s časem. Zpracování a interpretace těchto událostí můžou být rovněž poplatné přístupu autora. Jako „nepamětník“ událostí z konce války a přelomu čtyřicátých a padesátých let, musím pracovat s tím, co slyším, vidím, přečtu a sám objevím.
Zaujalo mě v tomto směru v těchto dnech několik zajímavých momentů. V neděli jsem na CS filmu sledoval český film z roku 1956 Jurášek (s Karlem Högrem a Josefem Bekem v hlavních rolích), pojednávající o statečných ruských a českých partyzánech a jejich pomocnících z řad civilního obyvatelstva. V pondělí jsem obdržel poštou docela vzácný tisk – publikaci Ploština, 1. vydání z roku 1945 od přímého účastníka, partyzánské spojky Vládi Vaňáka. No a ještě téhož dne večer jsem si dal tu práci a podíval se na netu, co se tam dá o partyzánech, Ploštině a souvisejících událostech najít. Něco málo jsem pro tentokrát vybral i na tyto stránky.
Film Jurášek natočený podle literární předlohy Jury Sosnara je typickým oslavným dílkem poválečné euforie z osvobození. Jedno mu ale upřít nelze: fakt, že i obyčejní lidé dokážou být ve vypjatých životních situacích odvážní a stateční.
Tak tomu je i při hodnocení role partyzánů v našem druhém odboji. Autorský pohled je dvojí: K partyzánům se přidávali lidé odhodlaní, odvážní, stateční, vesměs upřímní vlastenci. Často se do partyzánského oddílu dostali prostřednictvím někoho známého a míra důvěry zde byla velmi vysoká. Partyzánská přátelství přetrvávala i dlouho po válce. Druhým typem partyzánů byli tzv. pozdní partyzáni. Lidé, kteří až někdy koncem dubna a v květnu 1945 „zavětřili“, že by se jim to někdy v budoucnu mohlo hodit. Tito neměli se skutečným partyzánským odbojem moc co do činění. Třetí skupinou byli udavači, zrádci a konfidenti. A pokud se jim podařilo vloudit se do partyzánské skupiny, byla to pro tuto skupinu zkáza a pohroma.
Toto všechno se týká i jedné z největších tragédií naše odboje – vypálení valašských pasekářských osad Ploština, Prlov a Vařáky a upálení, oběšení, mučení a zastřelení několika desítek jejich obyvatel. Stalo se 19.4.1945 (osada Ploština), 23.4.1945 (osada Prlov) a 2.5.1945 (paseky Vařáky).
Nás se tato událost dotýká dvojím způsobem. Mezi civilními oběťmi události byla i členové pasekářské rodiny Vařáků, jejichž rodinní příslušníci žijí po roce 1945 v Božicích. Mezi partyzány z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky ve skupině Ploština byl od února 1945 i pozdější božický hostinský a bojový velitel organizace Světlana-Jarmila na Znojemsku Antonín Daněk. Podle svědectví Daňkova bratra Josefa získal Antonína Daňka pro vstup mezi partyzány jeho dobrý kamarád a přítel z Francovy Lhoty Josef Matůš. Na fotografii stojí J. Matůš vlevo a A. Daněk se „špaginem“ vpravo. A není určitě náhodou, že Matůš (pozdější bojový velitel skupiny Světlany-Makyty) stál i u vstupu Antonína Daňka do odbojové organizace Světlana těsně před Vánoci roku 1948 a že hledal u Daňka v Božicích úkryt (společně s Františkem Manou) při první zatýkací vlně StB 11.3.1949.
Ale zpět k událostem na pasekách roku 1945.
Partyzán František Kůdela vyprávěl hned po válce: „Velitel Griška upozornil na beznadějnou situaci a říkal, aby se každý hájil a bránil, pokud to půjde. Živý nikdo nesmí být dopaden. Těžce zraněného partyzána, nebude-li už možno jej zachránit, okamžitě zastřelit, aby se nedostal živ do rukou SS, aby ho tito nemučili. Podvelitel Alex i jiní partyzáni připomínali, že v okolních vesnicích je stanné právo a svým bojem bychom dali Němcům do rukou důkazy o bytí partyzánské skupiny v těchto lesích. ... Bylo mi všelijak, když jsem se dozvěděl, že na Ploštině upalovali naše lidi“ (viz V. Vaňák, Ploština, 1945).
Stále dokola se i dnes objevují otázky: Měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak třeba záminku nacistům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí? Nebo se měli za každou cenu pokusit nacisty odrazit a Ploštinu bránit? Nebo bylo správné, že se stáhli do okolních lesů a nedali tak podnět k ještě krutější nacistické odplatě na civilním obyvatelstvu?
Všechno svědčí pro to, že nacisté se takto krutě chtěli s valašskými pasekáři vypořádat stůj co stůj za jejich, byť neprokázanou, podporu partyzánům. „Zemřeli statečně, nezradili.“ Zemřeli i kvůli českým a slovenským provokatérům, zrádcům a udavačům.
Na webu http://www.obecprlov.cz/tragedie-v-prlove.html se píše též o jedné události:
Paradoxně první obětí se ráno stal Prlovan Josef Vařák (23 let), kterého nacisté zastřelili a důvod jeho smrti je obestřen mnoha spekulacemi. Vařák byl skutečně ve spojení s partyzány. Poznal ho některý ze zrádců? Staly se mu osudné léky, které vezl z Vizovic? Nechtěli mít nacisté svědky své velké akce? Nebo si spojili jméno Vařák s Vařákovými pasekami, o nichž již věděli, nebo tušili, že jsou jednou ze základen partyzánů? Zkrátka: nikdo neví, proč 19.dubna 1945 zemřel Josef Vařák asi kilometr od Pozděchova! Existuje ještě jedna možnost, jíž zmiňuje i Roman Cílek ve své knize „Smrt na prahu života", že to byl jen cvičný výstřel některého z esesmanů Jeho tělo bylo nalezeno v neděli 22.dubna v Pozděchově pod kostelem v lese zvaném Klínovica.
Vypálení Prlova bylo připraveno: „ Prlov je ve spojení s partyzány, je třeba exemplárně potrestat viníky! Ploština nevyšla! Žádní partyzáni, jen munice, to nestačí! Selhala práce rozvědky. V Prlově musíme stůj co stůj partyzány vyslídit!" Svou smutnou roli zde sehrál nedávno zatčený partyzánský pomocník Alois Oškera, teprve 19-ti letý. Oškera spolu s Maďary obcházeli jednoho zatčeného po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Tak toho dne zemřelo v Prlově 19 lidí.
Vypálení Prlova bylo připraveno: „ Prlov je ve spojení s partyzány, je třeba exemplárně potrestat viníky! Ploština nevyšla! Žádní partyzáni, jen munice, to nestačí! Selhala práce rozvědky. V Prlově musíme stůj co stůj partyzány vyslídit!" Svou smutnou roli zde sehrál nedávno zatčený partyzánský pomocník Alois Oškera, teprve 19-ti letý. Oškera spolu s Maďary obcházeli jednoho zatčeného po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Tak toho dne zemřelo v Prlově 19 lidí.
Mezi oběťmi prlovské tragédie byl i Karel Vařák (20 let) toho času občan Pozděchova. Jeho jméno je též vytesáno na pomníku před Obecním úřadem v Prlově.
21 občanů Prlova, 1 Bratřejova - Oldřich Kovář, 1 Pozděchova - Karel Vařák zemřeli 23.4.1945 mučednickou smrtí.
N I K D Y N E Z A P O M E N E M E !
Mezi oběťmi nacistických a hlinkovských jednotek v Prlově byli také Josef Vařák a Karel Vařák (viz foto).
Nesmíme též zapomenout na Vařákovy paseky, malou osadu nad Lačnovem, které byly postiženy stejným osudem, pouhé dva dny (2.5.1945) před osvobozením regionu. Bývalá pasekářská osada na hřebeni Vizovických vrchů nedaleko Pozděchova, která čítala deset obytných chalup s osmnácti obyvateli, se stala poslední valašskou osadou vypálenou na konci II. světové války. Při pátrání po jejich osudu bylo zjištěno, že partyzáni sehráli podle názorů některých pamětníků při napadení pasek negativní úlohu, což může být jedním z důvodů, proč se o této trestné akci dříve příliš nemluvilo. Na základě dosud zjištěných údajů a z výpovědí dosud žijících účastníků tragédie lze soudit, že se na této trestné akci podíleli také členové skupiny SS Slovensko - Josef (stejně jako v případě Ploštiny a Prlova), přestože o tom není zmínka v žádné dosud publikované studii. Koncem války v okolí operovaly partyzánské skupiny z brigády Jana Žižky. Po přestřelkách mezi partyzány a německými vojáky byla povolána jednotka SS k jejich likvidaci. Operovala tu jednotka SS-Jagdeinsatz Slowakei, jednou z jednotek byla Einheit Josef (Stíhací komando Josef), složená ze Slováků. Pamětníci potvrzují, že někteří vojáci mluvili slovensky. Část této jednotky zaútočila 2.5.1945 na osadu Vařákovy paseky. Partyzány zde už nezastihla, ti prý se stáhli a obyvatele nechali na pospas SS v domnění, že jsou esesáci v přesile. Ve skutečnosti prý (opět podle dochovaných svědectví) čítala útočící jednotka SS pouhých 18 mužů. Ti vypálili osm chalup. Několik lidí bylo mučeno a následně někteří zastřeleni, ostatní byli hnáni naboso do Valašské Polanky. Jen o několik hodin později bylo území osvobozeno postupující rumunskou a sovětskou armádou. Od roku 1950 na pasekách nikdo nežije. Tehdejší osadu připomíná už jen pomníček. V bývalých obyvatelích pasek dodnes převažuje pocit, že je partyzáni nechali na holičkách a nešli do přímého střetu s jednotkami SS. Čeho by byli schopní zdivočelí zfanatizovaní esesáci, kdyby se jim na odpor postavila skupinka partyzánů, těžko odhadovat. Soudím, že jsou to dnes již zbytečné spekulace, je třeba pracovat s doložitelnými fakty.
Na webu byla též před časem zveřejněna část Kroniky Vařáků, ale momentálně je nedostupná. Dočíst se lze pouze: „Výtah z kroniky Vařákovy rodiny sepsala Věra Švadleňáková, které nacisté zabili v Hošťálkové strýce Karla Vařáka a její dědeček Tomáš Vařák zemřel v dubnu 1945 na následky zbití německými vojáky. V přiloženém souboru uvádíme ty části kroniky, které popisují předválečnou a válečnou historii pasek.“ V současné době si ale nemůžeme přečíst nic.
Vybral a sestavil Ladislav Nevrkla
Žádné komentáře:
Okomentovat