A je tu zase máj, sluníčko svítí, stromy se zelenají, někde už vidíme plody a dokonce už některé začínají zrát. A v tomto idylickém čase na vás opět vyrukuji s příběhem starým již více než 60 let. Příběhem starým, ale příběhem dodnes neuzavřeným, společensky i historicky nedořešeným, příběhem každopádně smutným, ale i (snad) poučným.
Do důchodu začíná odcházet generace, která události z konce 40. let již nepamatuje jako nějaký osobní zážitek. Vše je pouze zprostředkované a jak už je u nás více než 20 let docela obvyklé, pohled na tehdejší události je prezentován v celé šíři názorového spektra.
Kdo a co byla organizace Světlana, kdo byli její zakladatelé a vedoucí představitelé, jaký byl program, rozsah činnosti, jaké byly reálné možnosti a jakou roli sehrál lidský faktor, to jsou otázky, které si sice již řada odborníků (profesionálních i amatérských badatelů) položila, ale výsledné závěry se zatím nepotkávají. Zatím....
Náš příběh se točí kolem osobnosti Antonína Daňka. Asi složité osobnosti. Neměl čas ani prostor, aby nám o sobě zanechal více zpráv. Vše máme pouze ze vzpomínek blízkých, známých, spolupracovníků, spoluobčanů a protokolů.
Jak to bylo se smrtí Antonína Daňka
Tuto otázku už asi nikdy jednoznačně nevyřešíme. V policejních záznamech se píše „byl zastřelen“ i „zastřelil se“. Na pomníku v Uherském Hradišti je vytesáno: „Antonín Daněk 1.6.1922 – 15.5.1949, zastřelen. Dosud žijící nejmladší bratr Antonína Daňka Josef k těmto událostem po více než šedesáti letech píše: „Když byl můj bratr Tonda zastřelený, tak ho asi sanitka zavezla z Božic do Znojma, odkud ho můj táta dal přivézt k nám, do našeho domu do Bantic. Když ležel Tonda v našem domě, tak jsme zjistili, že byl prostřelený 3krát přes žaludek a jedenkrát přes mozek. Mysleli jsme si, že měl velikou bolest a nechtěl padnout do rukou SNB, a tak si vzal svůj život. Potom jsme ho v Prosiměřicích pohřbili. To je konec Tondova života.
Psal jsem někdy vloni: Při rozsáhlé zatýkací akci StB 10.a 11.3.1949 se Antonínu Daňkovi jenom zázrakem a shodou příznivých okolností podařilo tomuto zatčení uniknout. Od této chvíle však se stal štvancem, člověkem bez domova, kterému nezbývalo nic jiného než se skrývat a pokusit se odejít do exilu. Kolem 22.3.1949 přešel Daněk v rámci čtyřčlenné skupiny uprchlíků (vedoucím byl Antonín Slabík) u Čížova na Znojemsku do sovětské okupační zóny v Rakousku a poté přes Vídeň do utečeneckého tábora v Linci. Při druhém tajném návratu do republiky v květnu 1949 byl jeho pobyt v Božicích zjištěn a během zatýkací akce zde byl nad ránem 15.5.1949 14 dní před svými 27. narozeninami zastřelen. Okolnosti jeho smrti, uložení tělesných ostatků či další osud Daňkovy rodiny jsou dosud zakryty rouškou tajemství a čekají na svá odhalení. Snad se to taky jednou podaří ...
Mám dnes k dispozici dokument, který naznačuje, že mezi Antonínem Slabíkem a Antonínem Daňkem došlo během jejich exilového pobytu ve Vídni k hluboké roztržce. Daňkovo svědectví nemáme, ale Antonín Slabík, kterého v prvních dnech Daněk všude doprovázel, píše svým přátelům na Moravě, aby si na Daňka dávali pozor a častuje ho poměrně nekompromisními výrazy. Proč? Co tak mimořádně závažného mohl během několika dní Antonín Daněk Antonínu Slabíkovi udělat? Něco v tom být muselo a je třeba uvést, že pro Antonína Daňka mělo toto nedorozumění fatální následky. Přitom na druhé straně dostal Daněk od Slabíka úkol převézt do Rakouska větší obnos peněz získaný od Slabíkových přátel, a tento úkol Daněk během své poslední návštěvy vlasti splnil. Peníze však do určených míst po Daňkově smrti nedorazily, neboť je při zatýkací akci v Božicích našli příslušníci StB.
K událostem 14.a 15.5.1949 máme několik svědectví. Jedno jsme zatím nepublikovali. Před rokem vystoupila na zasedání zastupitelstva jedna z žijících pamětnic, paní Františka Čapková z Božic. Paní Čapková dodnes bydlí v ulici, která je součástí míst, kterým se v Božicích říká „u masny“. S některými názory paní Čapkové lze polemizovat či mít jiný názor, ale jiné jsou zajímavé a dokreslují okolnosti spojené s zatýkací akcí 15.5.1949 a smrtí A. Daňka.
Paní Čapková uvádí, že světlo, které v obci zhaslo v noci kolem 22.30 h, zhasínalo tehdy často, že to nebyla žádná výjimka a že „se svítilo petrolejkama a do maštale se šlo s lucernou“. Důležitý je i moment týkající se průběhu „nočního zátahu StB“. Paní Čapková oprávněně upozorňuje na to, že kolem 5 h ranní je již touto dobou světlo (rozednívá se už po 3 hodině SEČ, tenkrát nebyl letní čas zaveden). Říká k tomu: „Kolem 2 hodiny ranní jsem byla probuzena střelbou na naší ulici. Byla tma. Vyšla jsem ven, stejně jako (paní) Blatná. Ticho bylo, nikde ani živáčka. Potom se ozvalo naříkání a prosení o pomoc, že je postřelený, „prosím vás, pomožte mě!“ Došla jsem až k vratům Mikuškových (již nestojící dům pod masnou) tam ležel Bohuš Paděru (jeden ze synů bývalého předsedy MNV a člena Světlany B. Paděry). Ten raněný ležel na cestě, toho jsem nepoznala, byla tma, nebylo nic vidět. Když jsem uviděla Bohuša, tak jsem se ho ptala, co je, co se stalo, co tam leží? A on mě na to říká: „Sám nevím, dostal jsem to, prostě nevím o ničem.“ Ten, co tam ležel raněný, měl namířený revolver a ptal se mě: „Vy ho znáte?“ No znám, to je božickej kluk (vracel se od holky z Křídlovic a připletl se shodou okolností k tomuto zásahu). Raněný muž na cestě nás prosil, abysme ho obvázali. Já tady nic nemám, (řekla paní Čapková), tak jsem šla domů, vzbudila jsem muža, ještě pořád bylo šero, přichystala jsem pleny, vrátili jsme se, obvázali raněného, abysme ho přenesli za stodolu za Mikuškovo: já uprostřed, aby se neprohýbal, Bohuš ho držel pod ramenama a tata za nohy.
A jak to probíhalo dále, o tom si přečtete během následujícího týdne v 60. dílu tohoto seriálu o lidech a událostech spojených s případem Světlana z let 1949 – 1951. A brzy taky nejnovější svědectví paní Marty K., dcery Antonína Daňka, s níž jsme měl v pátek 13.5.2011 tu čest se osobně potkat (známe se už od loňska) a krátce podebatovat.
Připravuje Ladislav Nevrkla
Žádné komentáře:
Okomentovat