Hlavou se mi dneska celý den honí myšlenky, které se tak jako tak dotýkají války, hlavně jejího konce, obětí, ale i odkazu válečných a poválečných událostí dnešku.
Odplatou za zastřelení dědečka mé manželky 9.5.1945 na Grešlovém Mýtě, bylo zastřelení dvou mladičkých vystrašených vyčerpaných zajatých dezertérů z německé armády (asi Řeka a Rakušana) sovětskými vojáky na dvoře jednoho grešlovského statku a jejich zahrabání na mrchovišti v oblasti Mírovce, nedaleko místa, kde mého příbuzného zastřelili ustupující němečtí vojáci na prahu lesního bunkru, téměř před zraky jeho početné rodiny, která se v bunkru ukrývala. Na rodném domě mého vlastního děda v obci Prokopov je dodnes pamětní deska: V tomto domě žil Jan Nevrkla, účastník odboje 1939 - 1945, v upomínku rodná obec. Jako člen odbojové skupiny Obrana národa, strávil 4,5 roku v nacistické káznici v Breslau (Vratislavi). Na následky věznění zemřel v září roku 1945. I druhý můj děda strávil několik let v koncentračním táboře za poslech britského rozhlasu a jeho překládání místním chlapům. Všechny tři příběhy mají v určité fázi jedno společné - někdo je udal. Udavači byli Češi, kteří kolaborovali s mocnými. Na Grešle se tak Rusům vykupoval člověk s nečistým svědomím, v Jiřicích u M.B. udával člověk, o němž se to všeobecně vědělo. Do sítě Obrany národa se rovněž dostali nepevní a nejistí lidé.
Vzpomněl jsem si dnes i na Antonína Daňka, člena partyzánské skupiny brigády Jana Žižky na Valašsku. V roce 1947 se stal hostinským v Božicích, koncem roku 1948 připravované odbojové skupiny Světlana. Partyzáni z Žižkovy brigády operovali v oblasti valašských pasek a podle pasekářů selhali při odvetné akci německých jednotek a nezabránili prý vypálení několika z nich, v Božicích pak je dosud živý příběh Vařákových pasek. Zatímco na Slovensku jsou partyzáni oslavováni a SNP je jejich největší událostí novodobých dějin (snad kromě vyhlášení samostatnosti Slovenska), v Božicích jsou partyzáni vnímáni pomalu jako teroristé, kteří si žádné úcty moc nezaslouží.
U Boskovštejna je pomník americkému pilotovi, který zde zahynul po sestřelu svého letadla tuším v roce 1944. Na pavlickém hřbitově je hrob ruského seržanta Batyrščina, který spadl vysílením (zlé jazyky tvrdí, že díky vodce) z koňského povozu, když 9.5.1945 projížděli sovětští vojáci po císařské silnici ze Znojma na Prahu. Na starém mackovickém hřbitově je pomník mackovického rodáka, který padl u Stalingradu. Dnes jsem v lesích za Pravicemi objevil hrob. Prý patří německému pilotovi, který zde zahynul v troskách sestřeleného německého letadla rovněž někdy v průběhu války. Prý o něm více vědí členové Klubu vojenské historie.
Všechny moje "nástřely" mají jedno společné: nad historii je třeba se stále zamýšlet. Bez ideologického balastu, hledat souvislosti a přemýšlet o odkazu všech událostí. Je jistě záslužné, že nás osvobodili Stalinovi rudoarmějci, kdyby si ale Stalin nevymohl na konferencích Velké trojky sféry vlivu a stanovení demarkační linie ve střední Evropě... Mám dojem, že i proto jsou současné vzpomínkové akce ke Dni vítězství takové rozpačité a hlavně bez zájmu veřejnosti, zvláště pak mladých lidí. Dokud budeme opakovat jednostranná klišé, tak tyto akce přivedeme do úplného zapomenutí. Dnes už chodí do důchodu generace, které se narodily až po válce. Kdo jenom papouškuje to, co ho kdysi učili ve škole, nemá se svým názorem šanci. Musí přinést hodnověrné argumenty a musí být připraven o svých tvrzeních diskutovat. Toho bohužel hlavně starší generace není k mé velké lítosti schopná. V Praze lidé vítali osvobozenecké vojáky šeříky. Vítali je proto, že Praha už byla svobodná, jinak by byli zalezlí v úkrytech. Na Moravě se lidi ukrývali, protože se i osvoboditelských vojáků báli, zvláště ženy... To jsou ty paradoxy dějin.
Ladislav Nevrkla
Žádné komentáře:
Okomentovat