 |
| Marian Kvarda Foto: http://brno.idnes.cz/ |
Portál iDNES.cz přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Dnes se takovým zajímavým hostem stal sedmašedesátiletý buldozerista z Božic Marian Kvarda.
Obsáhlý rozhovor si přečtěte na http://brno.idnes.cz/rozhovor-buldozerista-marian-kvarda-lide-ceska-frh-/brno-zpravy.aspx?c=A150306_152753_lide-ceska_mav
Já jsem z něj vybral aspoň nejzajímavější otázky a odpovědi.
Kdy jste poprvé řídil těžký stroj?Jednou u nás buldozerista ležel ve škarpě opilý a potřeboval převézt stroj. Jako desetiletý kluk jsem sedl do kabiny a popojel s ním, tehdy mě to začalo bavit. Měl jsem radost, že to projede křovím a všude. Už dlouho předtím jsem se na těžké stroje chodil dívat, zajímaly mě snad odjakživa.
Dostal jste někdy nějak kuriózně zaplaceno?Jednou jsme bagrovali cestu u nevěstince, majitelka neměla peníze, a tak aby nevypadala špatně, donesla nám permanentku k nim do podniku, že to můžeme mít v naturáliích. Měli jsme z toho vrtuli. Taky jsme k tomu dostali kalendář s červenými kolečky a čtverečky. „V těch dnech mně sem hoši nechoďte, to jsou rakouské svátky, kdy máme narváno,“ řekla nám k tomu.
Co vám v práci činilo největší problém?
Nejhorší bylo bourat vesnice. To jsem dělal mnohokrát, ale teď už bych se k tomu nepropůjčil. Třeba Staré Hamry jsme srovnali se zemí, nyní je tam přehrada Šance. Potom, když se stavěla elektrárna Dukovany, tak zanikly Heřmanice, část obce Skryje zvaná Letňany, k zemi šlo asi sedm mlýnů, které stály pod Dalešickou přehradou. V Rybitví u Pardubic, o kterém zpívá Yo Yo Band, po nás zůstal akorát domek bratranců Veverkových.
Stávala tam i hospoda U vraha, kde skutečně někoho zabili, proto se to tak jmenovalo. Vařili tam dobrý guláš, ke kterému jste si dal tři rohlíky, limonádu nebo pivo a na závěr nakoupil tatranky. Zaplatil jste deset korun a ještě vám vrátili. To by člověk brečel, když má se zemí srovnat hospodu, kde se vždycky dobře najedl.
Pracoval jste v zakázané zóně na železné oponě. Co jste tam dělal a jaké to bylo?
V roce 1983 mě tam firma poslala na zakázku. Prokádrovala mě kvůli tomu kontrarozvědka. Já, manželka, ani rodiče jsme v komunistické straně nikdy nebyli, ale prošel jsem.
Dělali jsme tam tehdy velké vodohospodářské úpravy, v podstatě šlo o součást vodního díla Nové Mlýny, rovnalo se koryto meandrující Dyje. Jeli jsme přes území naše i přes území Rakouska. Táhlo se to od Poštorné, potažmo od Břeclavi, přes Lanžhot, kde je soutok Moravy a Dyje, až po slovenské hranice.
Úpravy byly v hraničním pásmu, kam nešlo svévolně jezdit. Potom i v tom zakázaném, kde už se střílelo bez vyzvání. Za dráty od roku 1983 nesměli už ani vojáci, hlídali ve vnitrozemí ještě před nimi. Jako stavbaři jsme za dráty mohli, nikdo nás tam nehlídal. Nebylo by hrdinství říct, já jsem utekl přes železnou oponu, to ne. Já bych tam jen vystoupil ze stroje a šel pryč.
Z materiálu opatřeného na stavbě jsem si za pakatel postavil nový dvoubytový dům. Pozor, tím ale nemyslím, že bych ho ukradl. Často se stane, že něco zbude, když se změní projekt. Takový materiál se většinou zpátky nevozí. Při bourání zase přijdete k cihlám či traverzám, jindy narazíte na pěkný písek, a tak si tatru dvě naberete. Poškozené kusy, které by firma jinak vyhodila, jsem si opravil.
(lan)
Na idnes.cz je k tomuto článku i obsáhlá diskuze
OdpovědětVymazatTímto mi bylo připomenuto, jak s Marianem "chodil do práce" můj mladší syn Toník. V době prázdnin, kdy jsme většinu času byli v Božicích u babičky, tak jsme syna skoro vůbec neviděli. Každý den brzy ráno vstával a spěchal s taštičkou přes ramenou a nezbytnou svačinou k chodníku, který vedl ke Kvardům a kde na Mariana trpělivě čekal. Bylo to v době, kdy se stavěla Dalešická přehrada.Domů se vraceli až v podvečer. Syn je ročník 1971 a přehrada se stavěla od r. 1970 - 1978. Nebyl tedy ještě školou povinný. Neskutečně tuto dobu prožíval a hlavně trávil veškerý svůj čas u Kvardů s Marianem (jezdil s ním všude kam se dalo a na čem se dalo. Vzpomínám si, jak jezdil s hasičským autem, které si Marian v tu dobu koupil a kterým se zalívaly zahrady v okolí Kvardových). A hlavně Marian s nim měl neskutečnou trpělivost. Byla to prostě "super" dvojka - tzv. "Velký a malý muž". Myslím, že ho to i ovlivnilo v životě v tom, že se dostal k tomu co měl od malička moc rád a to byla auta. Prostě to, co mělo motor miloval. Takže dnes jezdí u Brněnských vodovodů a kanalizací a určitě se mu i v tomto věku tyto, pro něj tehdy krásné, vzpomínky, vracejí. I pro mne je to nezapomenutelné. Vzpomínek na Mariana je mnoho, tak aspoň tato malá vzpomínka na bezvadného souseda. (me)
OdpovědětVymazat