Dvojí pohled na vypálení Vařákových pasek

Pomník obětí z Vařákových pasek
v Lačnově

Na tragédii Vařákových pasek a dalších pasekářských osad na Valašsku existuje dnes dvojí pohled. Obojí se promítá do prací historiků, publicistů, pamětníků i všech, kteří se k tématu chtějí vyslovit. Je proto hodně a hodně subjektivní. Ten můj vychází z následujících podkladů.
Za prvé: Příběh hrdinství, odvahy a zrady
Je to příběh vzácného člověka, prvního velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, Jána Ušiaka (1914 - 3.11.1944, Čeladná). Ušiak, který se narodil ve "slovenských Sudetech", musel narukovat do maďarské horthyovské armády, nechal se zajmout Rudou armádou a prodělal na Ukrajině partyzánský výcvik. Byl to uvážlivý, ale současně nesmlouvavý a rychle se rozhodující voják. Jeho zástupcem a nebezpečným konkurentem byl 23-letý sovětský rozvědčík Dajan Bajanovič Murzin. Byl známý svou tvrdostí a nemilosrdnou likvidací i domnělých zrádců ve vlastních řadách či za projevy násilí vůči civilistům. Stalinovy příkazy vzal beze zbytku za vlastní. Respekt měl být dosažen za pomoci násilí. A právě rozpory mezi nelítostnými sovětskými partyzánskými veliteli a místními členy partyzánských skupin (zpočátku Slováky a Čechy ze SNP, později Moravany, hlavně z oblasti Valašska) postupně narůstaly. Sověti postupovali v duchu hesla "nás mnógo" a na lidské oběti (vojenské i civilní) nehleděli a nebrali ohled. Cíle muselo být dosaženo za jakoukoliv cenu a jakýchkoliv obětí. Válka je nelítostná a krutá.
Po přechodu partyzánů ze Slovenska na Moravu narostl v regionu počet sabotážních akcí a díky tomu vázali partyzáni v oblastech Valašska poměrně silné německé jednotky až do konce války. Za to patří partyzánům velký dík! A to bez ohledu na to, že jeden z jejich představitelů (a později ideový zakladatel odbojové organizace Světlana) Josef Vávra, partyzánským jménem Stařík, je dodnes považován za velmi kontroverzní postavu odboje, byl podezříván z kontaktů s nacisty i sovětskou tajnou službou NKVD. Určitě rozporuplnější a nebezpečnější postavou však byl D. B. Murzin. Ten se stal velitelem partyzánské brigády 3.11.1944 po sebevraždě zrazeného, zraněného a obklíčeného Jána Ušiaka v Čeladné. Murzinovy kontakty zůstaly až do konce jeho života v roce 2012 neodhaleny, jenom se dnes historici pozastavují nad tím, že nikdy nedostal vysoké sovětské vyznamenání. Proč? Možná kvůli kontaktům s českou londýnskou paraskupinou Wolfram, od níž převzal velkou finanční hotovost na podporu své činnosti. A víme třeba z nejvyšších pater našeho současného hokeje, jak to s takovou nezištnou finanční injekcí může dopadnout .....

Za druhé: Krutě trestali bezbranné
Masakry obyvatel v posledních týdnech války nabyly mnoha hrůzných podob. Na jaře 1945 nebyli nacisté již schopni odboj potlačovat, pouze zeslabovat. Používali k tomu drastické metody: hromadné vraždy zajatců, pomocníků partyzánů i nezúčastněných civilistů. Vrcholem krutostí bylo vypálení a vyvraždění vesnic, kde umírali celé rodiny. Partyzánská válka vrcholila v dubnu 1945, jedním z ohnisek byla Východní Morava. Po partyzánech pátraly německé stíhací oddíly (Jagdkommanda), složené z gestapáků, policistů a vojáků. Následovaly exemplární veřejné popravy oběšením pro výstrahu za napomáhání partyzánům. Tak byla 19.4.1945 obklíčena malebná pasekářská osada Ploština. Jedna chalupa za druhou byly vypáleny a v ohni zahynulo 23 mužů a jedna žena. Se stejnou brutalitou postupovali okupanti 23.4.1945 v nedaleké osadě Prlov, kde oběsili, zastřelili nebo upálili 23 mužů a žen.
2.5.1945 padla za oběť nacistickému běsnění pasekářská osada s 10 domy a 56 obyvateli Vařákovy paseky. Osm stavení, jež stála blízko sebe byla vypálena a zahynuli zde 3 muži a jedna žena. Další dvě, trošku vzdálená, zůstala asi komandu skrytá v mlze ... Tyto domy byly strženy v roce 1961 a od té doby je osada neobydlená. Byla to poslední vypálená osada na Valašsku.
Moravskými Lidicemi pak je nazýváno vypálené Javoříčko u Olomouce. Zde 5.5.1945 lehla popelem celá osada a bylo tam zavražděno 38 mužů.
Příklad Ploštiny a Vařákových pasek vzbuzuje dodnes emoce, a to proto, že se přeživší z těchto osad i část partyzánů domnívá(la), že partyzáni měli pasekářům pomoci, že se měli běsnícím členům Jagdkommanda postavit na odpor. Zdá se víc než pravděpodobné, že řadoví partyzáni, zvláště ti místní třeba z Francovy Lhoty, chtěli pasekářům pomoci, ale jejich sovětští partyzánští velitelé jim to nedovolili. Kdo neuposlechl rozkazu, byl potrestán. Proto je na pomníku u Vařákových pasek i jméno partyzána Josefa Mikulína z Francovy Lhoty. Nebylo to omylem ...
                (lan)

Příště: Ze vzpomínek Františky Vařákové