Kdo zapříčinil tragédii Vařákových pasek?

Repro z http://www.mistapametinaroda.cz/

Ta myšlenka mě pronásleduje už dlouho a znásobila se ve chvíli, kdy jsem nedávno v televizi viděl film Smrt si říká Engelchen. Už jsem o tom něco málo psal. Autorem literární předlohy byl spisovatel Ladislav Mňačko, sám člen partyzánského oddílu Ploština, který byl součástí partyzánské brigády Jana Žižky.
Vlastně pro něj účast v tomto partyzánském oddíle stala celoživotním traumatem. Mňačko pocházel  z Valašska, z chudých poměrů, rodina se však odstěhovala na Slovensko a tam vyrůstal. Vlastně až díky zapojení do partyzánského odboje se vrátil do rodných míst. měl silné sociální cítění a prostí obyčejní Valaši byli jeho srdci velmi blízcí. V oddíle s ním byl i Antonín Daněk, tenkrát dvaadvacetiletý mladý muž, narozený v Holešově, rodina žila na Valašsku, v Horní Lidči. Mňačko hned po válce vstoupil do KSČ a postupně se stal prominentním novinářem a spisovatelem. Psal však tak, jak cítil a patřil k prvním čs. autorům, kteří praktiky nového režimu pojmenovávali bez obalu. Román Smrt si říká Engelchen byl skoro první v řadě. Vydal ho v roce 1959 a velmi záhy jej později oskaroví režiséři Kádár a Klos zfilmovali s Janem Kačerem v hlavní roli Ladislav Mňačka. Antonín Daněk se novinářem ani spisovatelem nestal. Jestli vstoupil do KSČ, nevím. Jeho mladší bratr Josef o tom nic nevěděl. Obecně to o partyzánech platilo a obyčejní lidé, když slyšeli slovo partyzán, spojili to se slovem komunista! Složitější rodinné vztahy zavedly Antonína Daňka ho s manželkou a malou dcerkou v únoru 1947 do Božic. Dostal zde do národní správy hostinec po Františku Smetanovi. O Daňkovi koluji desítky zaručených historek, pravda bude někde uprostřed a řada tvrzení jsou úplné nesmysly.
Po únoru 1948 upadla část dosavadních revolucionářů v nemilost. Přesně v duchu hesla, že revoluce požírá své děti. Tak i značná část bývalých partyzánů. Ti chtěli v radikálním boji pokračovat a konspirace i pistole zůstaly jejich nejvěrnějšími družkami. Rozsáhlá síť odbojové organizace Světlana, kterou dali koncem roku 1948 dohromady především bývalí partyzáni z brigády Jana Žižky na Valašsku, má dodnes nerozklíčované pozadí a seriozní bádání pořád nikde. Byla to vlastně souhra okolností, že Daněk skončil na Znojemsku (a od 1.2.1949 na Mikulovsku) a že začal konspirační činnost právě tady. V obci, kde se usadila část rodiny Martina Vařáka z vypálených Vařákových Pasek! Ale tentokrát necháme Daňka Daňkem a pokusíme se vzpomenout na osud rodiny Vařákovy a zaniklé pasekářské osady Vařákovy paseky.
Na webu http://www.mistapametinaroda.cz/ je zachycen tento příběh přímé účastnice tragédie na pasekách Boženy Kršákové, rozené Vařákové:

Partyzáni se ani neukázali 
Když bylo Boženě Vařákové, později Kršákové, devět let, chalupu jejích rodičů a dalších sedm domů na Vařákových pasekách vypálil oddíl německých vojáků. Byla to pomsta za to, že jednoho z Němců zabili partyzáni, kteří se u chalupníků už druhým rokem ukrývali. „Vyhnali nás ven, začali vypúšťat dobytek a už začali zapalovat chalupy,“ líčí pamětnice chvíle hrůzy. „A jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem, tož tým žárem eternit pléskal, jak kdyby střílal. Němci si mysleli, že to munice střílá a už nás do ohňa házat chtěli. A maminka se súsedkú prosili, aby nás neházali do ohňa, že to střílal ten eternit. Tož tomu uvěřili a nás nechali.“ Chalupy na Vařákových pasekách hořely 2. května 1945, tedy v době, kdy už byla většina okolí osvobozena Rudou armádou. „Jak nás pálili, tož my jsme slyšeli muziku z Valašských Klobúk. Nás pálili a my jsme čuli, jak vítají Ruse,“ dodává Božena Kršáková. Chalupáře Němci vyslýchali a všechny včetně dětí při tom bili. Ženy nakonec propustili, bratra pamětnice a další tři lidi však zastřelili.

Božena Kršáková

Narodila se 13. února 1936 na Vařákových pasekách nad Pozděchovem. Dalších osm let pak její rodina žila poklidným životem pasekářů, přestože mezitím začala válka. V říjnu 1944 přišli na paseky první partyzáni a od té doby se život rodiny Vařákovy radikálně změnil. Němci z přilehlých posádek k nim kvůli partyzánům chodili na pravidelné domovní prohlídky. Přišli i 2. května 1945, kdy už jejich jednotky chvatně ustupovaly, aby se na Vařákových pasekách pomstili za smrt německého vojáka, kterého tu předtím zastřelili partyzáni. Přestože v okolí už byla Rudá armáda, německý oddíl vypálil domy na pasekách, jejich obyvatele pak hnal bosé do Valašské Polanky a čtyři z nich popravil. Mezi třemi popravenými muži byl dvacetiletý bratr pamětnice Karel Vařák. O život přišla i dvaadvacetiletá Růžena Šopová, která byla na Vařákových pasekách jen na návštěvě. Po válce Božena Kršáková pracovala ve vsetínské Zbrojovce a později v palírně Jelínek ve Vizovicích.

                 

Božena Kršáková, roz. Vařáková

      (lan)

Obyvatelé Vařákových pasek v roce 1927
Převzato z webu http://www.mistapametinaroda.cz/