Co jsem ještě stihl o hodech

Večerní hodovní zábavu jsem letos minul. Přijal jsem pozvánku na setkání bývalých žáků božické školy, jichž jsem byl třídním učitelem na začátku své pedagogické dráhy. Těší mě, že si vždy vzpomenou a pozvou mě, stejně jako já se svou účastí hlásím k nim.
Ať už se jim v dalším životě daří nebo ho mají z různých důvodů komplikovaný, vždycky se nás sejde dost na to, abychom se dobře pobavili i zavzpomínali. Nezapomnělo se však ani na ty, kteří už nejsou mezi námi. Je to i pro učitele takový ten zvláštní, ne právě příjemný pocit. Ani já na Vlastíka, Rosťu a Jarku nezapomenu stejně jako jejich spolužáci.
Sešli jsme se tentokrát v nádherném prostředí, které vlastními silami vybudoval jeden z mých žáků Marian ve Stošíkovicích na Louce. Hospůdka u Sv. Jana Nepomuckého je nádherná, útulná a já pevně věřím, že se tam tento sraz nekonal naposledy. V sezoně je otevřeno každý den od 17 hodin a určitě ji při návštěvě Stošíkovic nemůžete minout.
Jak jsem zjistil z fotografií, které během večera pořizovala Marianova manželka, jež nás i obsluhovala, setkání se protáhlo u vytrvalců až do božího rána. Jak taky jinak v Hospůdce u Svatého Jana, že? Marianovi, Ditě, Mirce a všem, kteří přišli, děkuji a budu se zase za pár let těšit.
P.S. Speciálně pro nevěřícně tvářícího se Karla: Když to bude za 5 let, tak už budu nějakou chvilku v důchodu!