Než sehnaly práci a přístřeší bylo jim poskytnuto pohostinství v "nočním útulku pro přistěhovalé Italky" - "Asilo delle Ciode". Co to bylo za "útulek" asi chápeme všichni. První tři noclehy tam byly zadarmo a každý další stál 5 centimů. To aby byly dívky motivovány urychleně si najít práci. Při výběru s nimi ale zaměstnavatelé zacházeli jako s otrokyněmi. Mladé ženy shromážděné pod lípou na náměstí "piazza Duomo" v Trentu musely ukazovat paže jako důkaz své síly a statnosti a často musely přetrpět i osahavání ze strany venkovanů, aby získaly práci. O mladé Italky se velmi zajímali i místní mladíci. Byly totiž zpravidla bujné a veselé, dobře vypadaly a rády se účastnily slavností, tancovaček a milostných hrátek. Takovou dívku si našel i autorův dědeček Francesco.
Už je to 50 let, co se Povo a Villazzano rozdělily na dvě samostatné obce. Po celá staletí byly sjednoceny pod Velkou komunitou Povo. (Asi tak jako jsou České Křídlovice 65 let sjednoceny pod Božicemi). Rozdělení obcí vůbec nebylo mírumilovné, obzvlášť pak po rozdělení lesů, určených původně pro obecnou potřebu ve prospěch rodáků. Villazzana se totiž týkala pouze sedmina celkové plochy! Spory mezi oběma obcemi končily často střety a zuřivým hádkám chlapců. Jít si zatancovat do jiné obce a přejít přitom přes katastr znesvářeného souseda nebylo tedy úplně bez rizika ...
Jenže přišel rok 1914 a tyto malicherné spory šly stranou. Začíná rok 1914, ještě nikdo netuší, jakým přelomem bude pro celou Evropu. I Francesco byl povolán do vojenské služby. Sloužil v druhém regimentu tyrolských Kaiserjägerů v malém pohraničním oddílu ve Vallarse. Byl spáchán atentát na arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu a koncem července byla vyhlášena válka. Francesko se právě chystal na krátkou dovolenou. Místo toho byl jeho regiment poslán na východní frontu. Ještě stihl poslat telegram domů, že zítra ráno odjíždí z trentského nádraží. Rodina se s ním přijela rozloučit a pak už vlak vyrazil do Haliče. "Francesco, musíš být hrdý na to, že můžeš mít na sobě tuto uniformu. Braň vlast a našeho císaře, ale snaž si zachránit si kůži", byla slova, jimiž se s ním loučil jeho otec Desiderio. Boje byly nelítostné a kruté, Rakušané bojovali zastaralým způsobem s technikou z 19. století seřazeno v v dlouhých řadách, vyzbrojeno puškami a bajonety. Rusové se zkušenostmi z rusko-japonské války zmodernizovali výzbroj i strategii. Na pomoc Rakousku zasáhlo Německo. Tvrdě a krutě se bojovalo o haličskou metropoli Lvov. Zazněla trubka, sešikování a útok na bodák. Zarachotil kulomet, Francesco pocítil silnou bolest na prsou, krev z něj tekla proudem. Pak zima a tma, byl konec. Zpráva o jeho smrti těžce zasáhla celou rodinu: rodiče, manželku i malého synka Giuseppa. Do rakouské armády musel narukovat i Franceskův otec Desiderio. V jeho oddílu se mluvilo všemi jazyky (i česky), italsky uměl málokdo.
Dne 24.5.1915 dorazila do měst a vesnic ta tolik obávaná zpráva - Itálie vyhlásila válku Rakousku. Tentýž den se Trentino změnilo ve válečnou zónu. Z pevností Vezzene bombardovala italská děla pevnost na Pizzo di Levicu, ta střelbu opětovala. Kolem poloviny května se sešli v hostinci Doro v Oltrecastellu dva státní funkcionáři, aby připravili obyvatele na možnou evakuaci. Sympatizanti Itálie byli v tichosti pozatýkáni a posláni vlakem do Katzenau u Lince, kde byli drženi až do konce války. Na začátku války mělo Trentino 392 000 obyvatel, z toho 60 000 mužů odešlo na frontu a dalších 75 000 obyvatel (převážně žen a dětí) mělo být evakuováno podle oblíbených kvót: do Rakouska (45 000), do Čech (11 405) a na Moravu (19 717). Oblasti na frontové linii rakousko-italské hranice byly evakuovány kompletně. Dekret o evakuaci dorazil 25.5.1915 i do farností a obcí v okolí Trenta. Pravidla pro evakuaci byla velmi přísná: každý, kdo nebyl schopen se dostatečně zásobovat potravinami na dobu 4 měsíců musel do 3 dnů odejít. Minimální množství bylo: 60 kg mouky, 30 kg dalších potravin (tuk, olej aj.) a dostatek paliva. Z Trenta a okolí muselo odejít 27 256 obyvatel.
(lan)
Žádné komentáře:
Okomentovat