Bylo chladné kalné ráno 20. ledna 1950

Takové ráno, jaké zažili někteří božičtí občané a jejich rodiny 20. ledna 1950, bychom určitě zažít nechtěli. Pod příkrovem tmy (kolem šesté hodiny ranní zimního času) projížděl Božicemi a Českými Křídlovicemi náklaďák. Ne ledajaký.


Klika cvakla, dvéře letí, StB vchází do dveří. Tak honem honem. Jste zatčen. Půjdete s námi! Zděšení, poprask, pláč, slzy. Táta (syn) vychází ze dveří ... Prakticky bez rozloučení, tak jak si stihl na sebe dát nějaké oblečení.
Zatýkací mašina pracuje strojově a nekompromisně. Bezcitně.

Nejmladší zatčený Svatopluk Župka (*4.12.1928) na ty chvíle vzpomíná takto:
"20. ledna 1950 v šest hodin ráno někdo zazvonil. (Župkovi bydleli na Thavonovém). Otevřel jsem - a byl jsem zatčen. Po domovní prohlídce, při níž jsem stál čelem ke zdi, mně nasadili pouta. Rozloučit s rodiči jsem se nesměl! Máti plakala a volala: "Neberte mi syna!" Byla nemocná a nemohla. Vyšli jsme ven. Dva civilové mě vedli někam ven, ale na opačnou stranu, než byla četnická stanice. Sakrovali, že zabloudili. Konečně našli cestu ke stanici. (Tu dnes slavnostně otevřenou po rekonstrukci). Předvedli mě do kanceláře a oznámili svému veliteli, že jsem ŽUPKA. Odškrtnul si mé jméno. Dal pokyn, aby mne dali do vozu.
Venku stál nějaký skříňový náklaďák. Strčili mě dovnitř. Na lavici sedělo již několik postav, které jsem ve tmě nemohl rozeznat. Přiváděli další. Hovořit jsme samozřejmě nesměli. Napočítal jsem 10 lidí. Počalo se již pomalu rozednívat a my jsme se začali rozeznávat. Prvého jsem poznal Bohumila PADĚRU, předsedu MNV a KSČ, Josefa KUDLIČKU, předsedu ČSL, Josefa NEDĚLU, lidovce, Josefa HANUŠE, velitele hasičského sboru, lidovce, Karla DIVIŠE, četníka z místní stanice, Antonína NEVÍDALA, velitele četnické stanice. Další dva byli ze sousedních vesnic, jejich jména jsem se dozvěděl až později: Valentin JEŘÁBEK z Borotic a Rudolf KRÁL z Lechovic. (Pan Župka zapomněl na rolníka z Kolonie Ladislava SMRČKA).
Byli jsme všichni zaraženi a také vlastně překvapeni, protože jsme o sobě téměř nevěděli. Byl dán povel k odjezdu. S námi v kabině seděli dva StB. Sledovali jsme krajinu jen škvírami a zdálo se, že nás vezou do Znojma. Když jsme se ale vraceli přes Borotice, Křídlovice a Božice, usoudili jsme, že estébáci zabloudili. NEVÍDAL se zeptal, kam nás vezou, že jim cestu ukážeme. Byl umlčen, aby se nestaral. Každý se obíral svými myšlenkami. Mě zajímalo, kdo ukázal estébákům naše bydliště, když vlastně tři četníci ze čtyřčlenné posádky byli zatčeni a ten nový závodčí to ještě neznal. Takže to musel musel ukazovat někdo z civilistů z Božic! Ale kdo? (Pan Župka na jiném místě uvádí jméno božického rolníka, na něhož měl podezření).
Bylo nám jasné, že jedeme do Uherského Hradiště. Přemýšleli jsme o tom, kdo ze zavřených mluvil a kolik. Některým (z nás) se chtělo močit. Museli močit na zadní dveře, tam to nějak vyteklo.
Seděl jsem vedle estébáka, který mne zatýkal. Nabídl mně cigaretu, ale odmítl jsem, že nekouřím. Před vstupem do samotky jsme se postupně vysvlékli do naha a byla provedena prohlídka, důkladně, včetně konečníku."

Tak tak vypadala část toho pochmurného zimního rána v Božicích a Českých Křídlovicích, dopolední cesta do obávané věznice v Uherském Hradišti a první minuty zde.

Velké memento z historie Božic. Událost, na kterou se taky mělo v dalších letech zapomenout! NIKDY SE VŠAK NEZAPOMENE!! NESMÍ SE ZAPOMENOUT!!!

                (lan)