Nastal čas rehabilitovat moravské partyzány? Nastal!

Ve čtvrtek 20.4.2017 odpoledne (ve 14:25 h) byl v premiéře odvysílán nový hodinový dokument nazvaný prostě TIMOŠENKO. V upoutávce na pořad se uvádí: "Neobyčejný příběh tajemného partyzána, který u nás prožil těžká období 20. století, včetně masakru na Ploštině 19. dubna 1945." Já bych po shlédnutí dokumentu Jiřího Tesaře ještě dodal: "Příběh partyzána z odbojové skupiny Světlana."


Do dějepisu se Timošenko nedostal, ale ve vzpomínkách pamětníků je zapsán v dobrém. Během války unikl z Brém a prošel koncentračním táborem Osvětim. Prostý venkovan z východu Evropy (jeho přesná identita není dodnes známá) zakončil válku jako partyzán na Valašsku.
Neodjel s květnovým Murzinovým konvojem 300 bývalých partyzánů zpátky do Sovětského svazu, zůstal v Československo (konkrétně na Valašsku u Ptáčků), našel si tam ženu (s níž měl dva syny), práci a získal identitu pod jménem Timofej Simulenko. Po převratu v únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje, který organizovali moravští partyzáni na Valašsku pod hlavičkou odbojové organizace Světlana, a aniž by něco zásadního podnikl - byl pouze členem - byl nakonec zatčen, obviněn z protistátní činnosti a odsouzen k trestu smrti. Jelikož si nikdo nedovolil popravit sovětského partyzána, byl jeho trest s nástupem prezidenta Zápotockého snížen na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově, tak jako řada božických občanů souzených v jednom z posledních procesů se skupinou Světlana. Byl však nepoddajný, svérázný a díky vzpurnosti se mu vyhnuly i prezidentské amnestie. Z vězení ho nakonec dostala až nevyléčitelná duševní choroba. Poslední roky svého života trávil sice na svobodě, ale v byl izolován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Zemřel v roce 1981.

Na to, jaký to byl tvrďák, mě zaujalo jeho písmo. Spekuluje se o tom (v uvedeném dokumentu), že nepocházel z Podkarpatské Rusi, ale že se narodil v Bělorusku. Pro to by možná svědčil právě i jeho podpis: Nepodepsal se ukrajinsky "Simulenko", ale bělorusky "Simulenka". Kdo se zajímáte trošku o sport (atletiku), tak víte, že právě s přepisy běloruských příjmení do češtiny bývá problém.

Na jedné z fotografií, které zachycují partyzány z partyzánské skupiny Ploština, jejímž členem byl nejen Timošenko (=Simulenko), ale i spisovatel Ladislav Mňačko (své zážitky z partyzánských bojů na Ploštině zachytil v knize Smrt si říká Engelchen, později zfilmované s Janem Kačerem v hlavní roli), je vidět - světe, div se - pozdější božický hostinský Antonín Daněk (ve dvojici s kamarádem a spolubojovníkem Josefem Matůšem- viz reprofoto z televizního dokumentu níže).
 Skupina Ploština, podobně jako další partyzánské skupiny na Valašsku, byly součástí 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, které po smrti slovenského velitele Jána Ušiaka velel až do konce skvělý velitel a neméně tajemný partyzán Dajan Bajanovič Murzin. Veliteli jednotlivých skupin byli vždy sovětští vojáci-partyzáni a když některý z nich přišel o život, nahradil ho jiný sovětský velitel! Velení všech partyzánských akcí na Ploštině, Vařákových pasekách, Leskovci, Prlově či Na Ryliskách měli v rukách sovětští velitelé! Však taky pomníčky na pasekách připomínají jejich jména, mnohdy jenom křestní. Sovětským velitelům důvěřovali všichni! Členové partyzánských skupin i pasekáři, obyvatelé pasekářských osad, ať to bylo v Ploštině nebo ve Vařákových pasekách. Za tuto důvěru pak všichni nesli svůj kříž! Nejtragičtěji v Ploštině, vypálené 19.4.1945 a ve Vařákových pasekách, které byly vypáleny 2.5.1945.

Členy partyzánské brigády Jana Žižky byly kromě sovětských partyzánů  převážně mladí muži z Valašska. Partyzáni z Moravy.
Pokračování někdy příště.