pátek 19. května 2017

Příběh hajného Františka Vitouše. Operace Spelter

Paní Věra Doleželová, roz. Vitoušová,
starší sestra paní Boženy Rezkové,
roz. Vitoušové, kterou si všichni pama-
tujeme jako vedoucí božické pošty
Nevím, kolik z vás zná příběh hajného Františka Vitouše. Na božickém hřbitově najdeme jeho hrob a pamětníci hájence u památkově chráněné lípy neřeknou jinak než Vitoušova hájenka. V Božicích i dnes žijí potomci a členové rodiny statečného, odvážného a čestného člověka, hajného Františka Vitouše.


To, že jsme dosud prakticky nic nevěděli o jeho zapojení do protifašistického odboje, není jenom naše vina. Podobně jako v případě božického pana faráře Jana Nevrkly, vězněného v době okupace v nacistickém koncentračním táboře, celé statečné rodiny Vařákovy z vypálených Vařákových pasek, jejíž potomci v Božicích dosud žijí, nebo hostinského Antonína Daňka, člena 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, který proti fašistům bojoval se zbraní v ruce. Všichni jmenovaní mělo jedno společné: v nově budované společnosti po únoru 1948 se stali svým životním osudem nepohodlnými a o jejich statečnosti v době nacistické okupace se nemluvilo, nepřipomínala se a měli upadnout v zapomenutí. Můžu to dokumentovat vlastní zkušeností. V Božicích pobývám od pozdního léta roku 1981 a dlouho jsem nevěděl zhola nic ani o jednom z výše uvedených. Jediné, co se ke mně před rokem 1989 doneslo, byly kusé informace o případu Světlana z roku 1949. Ke všemu se dostávám vlastním pátráním a kontaktováním pamětníků.

Shodou náhod jsem si včera pročítal poslední přílohu regionálního týdeníku Znojemský týden (nikoliv Znojemsko) a tam byla publikována druhá část historického seriálu o paravýsadku skupiny SPELTER v květnu 1944. Čtu si to a tu narazím na jméno hajného Františka Vitouše. To jméno znám, ale že by to byl on? Velký otazník. A tak jsem se dal do pátrání a po dvou dnech to mám všechno potvrzeno. Ano, hajný František Vitouš z roku 1944 je totožný s lesním Františkem Vitoušem, který žil nějaký čas v křídlovické hájence, která patří k Božicím.

Operace Spelter aneb paravýsadek u Myslibořic 
Píše se rok 1944. V noci ze 4. na 5. května přeletěl nad Kramolínem britský letoun Halifax, který měl na palubě čtyřčlennou skupinu parašutistů s názvem Spelter (štábní kapitán Břetislav Chrastina, rotný Jaroslav Kotásek, rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda), kteří měli za úkol navázat spojení s moravským odbojem. Po seskoku do prostoru byl jeden z parašutistů zaklíněn v padákových popruzích v koruně stromu. Bohužel se jim nepodařilo padák sejmout a museli ho nechat na místě. Kapitán Chrastina se od zbytku skupiny odpojil hned na začátku a zbylí členové se vydali na kontaktní adresu směrem na Jihlavu, kde však nebyli přijati. Proto se vydali zpět. Na své cestě po kraji se setkávali s různými lidmi, kteří jim se splněním mise pomáhali. Mezi nimi byla i rodina hajného Vitouše poblíž obce Myslibořice. Gestapo však mělo své konfidenty všude a i o této skupině získali dostatek informací k tomu, aby je na hájence v Myslibořicích našli a obklíčili. Při útěku byl zastřelen Jaroslav Kotásek, Vavrda s Novotným měli štěstí a nacistické jednotce unikli spolu s hajným Vitoušem. Osud skupiny Spelter byl poté v rukách dalších lidí, kteří i pod pohrůžkou smrti parašutisty ukrývali. Místní radioamatéři jim pomohli sestrojit novou vysílačku a navázat tak spojení s Londýnem a následně propojit další partyzánské skupiny. Odbojová organizace po válce dostala jméno Lenka-Jih. Lenka byla odvozena od vysílačky, Jih od Jihlavy.
Toto byla část materiálu publikovaného na http://www.lznamest.army.cz/vysadek-spelter-podruhe.


Paní Věra Doleželová sepsala v roce 2006 svoje vzpomínky a publikovala je. Z těchto vzpomínek i dalších materiálů budu publikovat příběh rodiny statečného člověka hajného Františka Vitouše.
Kdo je paní Věra Doleželová? O tom jsem dočetl zase jinde.
Věra Doleželová, rozená Vitoušová, se narodila 10. března 1930 v rodině fořta Františka Vitouše a jeho manželky Marie. Rodina se několikrát stěhovala kvůli otcovu zaměstnání, ale právě kvůli němu vždy bydleli na samotě. Do školy začala chodit v Hodoníně, později v Mutěnicích. V roce 1937 byl František Vitouš přeložen na hájenku do Podmolí u Znojma, ale již následujícího roku musela rodina po Mnichovské dohodě opustit pohraničí a přestěhovat se k Myslibořicím (u Jaroměřic nad Rokytnou) na hájenku, které se říkalo Na Ostrých. Paní Věra měla o dva roky mladší sestru Boženu, provdanou Rezkovou. Rezkovi (tuším od roku 1958 nebo 1959) bydleli v Božicích v bytě, který byl součástí budovy staré pošty. 
Pan František Vitouš se za okupace stal členem odbojové organizace Lenka-Jih. Společně s manželkou Marií schovával v létě roku 1944 u své hájovny v Myslibořicích tři parašutisty ze skupiny Spelter, která byla jako paravýsadek z Anglie vysazena na Moravskobudějovicku (Operace Spelter). po prozrazení parašutistů přepadlo jejich hájovnu gestapo. Františku Vitoušovi se podařilo uniknout a do konce války se skrýval na Moravskobudějovicku (v Myslibořicích a v Jaroměřicích n. R.) a společně s dalšími druhy se na podzim 1944 znovu zapojil do odboje. Marie Vitoušová byla zatčenapo výsleších byla z brněnských Kounicových kolejí přeložena do ženské věznice gestapa na Cejlu. Zde byla držena až do února 1945, aby se opět do Kounicových kolejí vrátila. Před koncem války byla paní Vitoušová 18. dubna propuštěna společně s ostatními vězni. Na cestu do Jaroměřic nad Rokytnou se mohla vydat až 13. května 1945, kdy ji ruští vojáci dovezli až do Jimramova, kde onemocněla a do cíle své cesty dorazila 20. května.1945. Obě dcery, Věra a Božena, byly umístěny do internačního tábora pro děti zatčených odbojářů ve Svatobořicích. Panu Vitoušovi se podařilo získat tam kontakt prostřednictvím známého telefonisty. Nastala tím dlouhá série vzájemné výměny dopisů přerušená až transportem svatobořického tábora před postupující Rudou armádou v dubnu roku 1945 do prostoru u Veselí nad LužnicíKdyž paní Vitoušová dorazila 20.5.1945 na Jaroměřicko, byly její dcerky už několik dní doma. Pomocí příbuzných se dostaly 16. května 1945 na hájenku Na Ostrých.
Rodina Vitoušových měla štěstí, že se po válce setkala celá. Chyběl jim ale domov. Už 30.6.1944, krátce po zatýkací akci gestapa, byl jejich majetek veřejnou dražbou rozprodán a všechno zlikvidováno. Sousedé asi předpokládali, že se Vitoušovi už nevrátí ... Všechno si museli pořídit nové. Fond národní obnovy jim chtěl dát příspěvek 25 000 Kč, ale pan Vitouš tento dar odmítl se slovy, že jsou lidé a rodiny, které se nesetkaly celé a pro ně jsou tyto peníze potřebnější.
Krátce po svém příchodu do Jaroměřic se 29. května 1945 Vitoušovi stěhují zpět do Podmolí u Znojma, kde působili před válkou. Pan Vitouš zde dostal místo lesního...
Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. I jim do života vstoupil nový komunistický režim nastolený po 25. únoru 1948. Starší dcera pana Vitouše Věra na tu dobu vzpomínala takto:  V roce 1950 najednou tatínka zavolali na Bezpečnost. Že jsme (za okupace) přechovávali parašutisty ze Západu, musel tatínek odevzdat pušky. Myslivec bez pušek – to přece není možné! A museli jsme se z pohraničí odstěhovat do vnitrozemí! Pro moje rodiče to určitě byl takový veliký.... zrada nebo já nevím, jak bych to nazvala. Nemohli pochopit, jak se toto mohlo stát.“

Tuto informaci bychom mohli upřesnit a doplnit. Vitoušovi se totiž odstěhovali na hájenku v Českých Křídlovicích. Zde pobývali nějaký čas a nakonec se odstěhovali do Lechovic do domku pod dnešním hotelem Weiss


Co všechno se stalo v červnu 1944 na hájence Na Ostrých u Myslibořic uvedu v příštím pokračování tohoto příběhu, v němž sehrála svou důležitou roli celá rodina hajného Františka Vitouše. Taky se pokusím kontaktovat paní Věru Doleželovou, která je stále vitální a hodně si pamatuje ...

                                                                                          Ladislav Nevrkla






3 komentáře:

  1. Zdravím Vás,na toto téma jsem na ZŠ psala referát za pomoci babičky Rezkove a dostala jsem za 1 s pochvalou.
    Myslím že jste mě měl zrovna Vy z dějepisu.hodne mě toho utkvělo​ v paměti a teď jsem si to jen připomněla.Četla jsem to také v příloze mám dva díly první mi chybí.Zdravim Jana Zedníčková

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak to musím zpytovat svědomí ... Z dějepisu jsem tě měl určitě, regionální historii jsem vždycky preferoval a snažil jsem se ji do výuky dostávat. Je dobré, že to zůstalo v paměti tobě, protože každý bychom o svých předcích měli vědět co nejvíc. Teď by bylo zajímavé, kdybys tak ten referát někde našla, protože vzpomínky tvé babičky Rezkové si už bohužel nikde jinde nepřečteme. Jenže se obávám, že jsem si ho nechal já a i když jsem si tyto věci ukládal do takové velké bedny v kabinetě dějepisu, tak při mém odchodu v roce 1992 to tam zůstalo ... Ještě jednou díky za připomenutí a statečnou činnost tvého pradědečka pana Františka Vitouše a jeho rodiny vrátíme (nebo spíš dostaneme) na čestné místo do historie Božic. Jenom bych byl vděčný za nějakou jeho fotografii. Každý hrdina má mít svou tvář. (lan)

      Smazat
  2. Obraťte se prosím na Zdeňku Vilémovou. Fotografie Vám mile ráda zapujčí i s ostatním materiálem, který doma po dědečkovi má.Tereza Simotová.

    OdpovědětSmazat