Ta vzpomínka není možná tak radostná, neboť je to vzpomínka na velmi těžké dětství desetičlenné rodiny v době, kdy pan Fabík chodil do základní školy. To mohlo být někdy na počátku 20. let minulého století, v době po skončení Velké války (1914 - 1918) a ve vznikající Československé republice.
Jedno však pan Fabík na chudém dětství oceňuje dodnes. "Čas ukázal, že některé zlé věci se mohou projevit jako dobré. Moji spolužáci se totiž nedožili víc než sedmdesáti let. Přejídat se nemá."
Myšlenka vychází z nezapomenutelných vzpomínek, kdy rodina pana Fabíka čekala až pan Karel přijde ze školy a donese kůrky chleba, které mu darovali movitější spolužáci. Ti totiž měli uprostřed chleba důlek, do něho jim mamka nebo služka vtiskla doma stlučené super kvalitní máslo, to kluci a děvčata zblajzli a kůrky dali chudému spolužákovi panu Fabíkovi, který svačinu neměl většinou žádnou. No jo, věřím tomu, že to tak bylo, ale už ani my, kteří pomalu ale jistě míříme do důchodu takové časy nepamatujeme. Možná by takovou story měly slyšet naši vnuci i jejich rodiče, naše děti. :-)
(lan)
Pana Fabíka znám od mého útleho dětství. Bydlel a stále "bydlí" má domek v naší ulici, tj. ulice ke hřbitovu a jeho domek je první po levé straně. Teď je tam postaven nový dům, ale dříve tam byla naše zahrada, takže jsme s ním vlastně byli sousedi. Velice ráda jsem do jeho domku chodila - do jeho ševcovské dílny (jelikož byl celý život ševcem a chovatelem včel), neskutečně mne fascinovala jeho zručnost, s jakou šikovností spravoval boty, ale hlavně mi to tam vonělo ševcovským lepidlem. Byl trošku uzavřený, ale jinak to byl a je dobrý člověk. Vůbec mu nevadilo, když jsem tam přišla i bez bot, posadila se a poslouchala jeho vyprávění a nasávala atmosféru ševcovské dílny. Kdybych mohla osobně, ale bohužel to nejde, tak využívám aspoň této možnosti mu ze srdce popřát k jeho krásnému jubileu. Takže hlavně hodně zdraví a ještě nějaký ten rok mezi námi mu srdečně přeji. (me)
OdpovědětVymazat