Ve čtvrtečních Lidových novinách byl otištěn můj názor na téma, jestli se má napadený bránit v kontextu současné aktuální situace s historickou paralelou Mnichova a okupace českého pohraničí německým agresorem.

DOPISY REDAKCI

Agresorovi se neustupuje

Ad LN 18. 4.: Nečas a malí Daladierové

Naprosto souhlasím se závěrečnými odstavci politologa Josefa Mlejnka jr. Především plně podporuji myšlenku, že jsme se v roce 1938 měli bránit německé agresi. Můj 92letý otec mi nedávno vyprávěl, jak nešťastný byl jeho táta, můj dědeček, když po Mnichovu musel spolu s ostatními mobilizovanými vojáky opustit pozice a kasárna. Však se taky velmi záhy zapojil do odboje v rámci Obrany národa, i s vědomím možného zatčení, věznění, ba i ohrožení a ztráty života. Zatčen byl v roce 1941, souzen a vězněn po celou dobu války v Breslau a okolí, aby na následky věznění v září 1945 zemřel. Byl jsem na něho vždycky hrdý, i když jsem ho vlastně nikdy nepoznal, a čím jsem starší, tím je ta hrdost silnější a pevnější. Skuteční vlastenci se nikdy nevzdávají a svou vlast jdou bránit i s nasazením života. Tak to cítím a tak vnímám i současnou situaci na Ukrajině. Agresorovi se neustupuje, protože každý takový zbrklý ústupek znamená neúspěch a v konečném důsledku porážku napadeného.

LADISLAV NEVRKLA, BOŽICE