Povídání s panem Josefem Tesařem v příjemném prostředí aktivizační místnosti božického domova důchodců bylo velmi podnětné. Příští rok tomu bude již 10 let, kdy se Josef Tesař i se svou manželkou stal jeho obyvatelem. Pro činorodého pana Josefa to nebylo tak úplně jednoduché a tak neustále hledal možnosti, jak smysluplně využít volný čas. Pomáhal, kde bylo třeba, nechyběl na žádné akci pořádané pro naše seniory ve zdejším domově, nejedno posezení zpestřil hrou na harmoniku, na kterou se naučil sám hrát.
Nakonec se našel v tvůrčí činnosti, která ho nejen naplnila uspokojením, ale přinesla mu i nejeden úspěch. Ten největší na pana Tesaře čekal letos v říjnu, kdy si v doprovodu vedení božického domova důchodců zajel do Ostravy pro významné ocenění své práce. Ironií osudu to je ve chvíli, kdy pan Josef nemůže kvůli loňské cévní mozkové příhodě ve svém koníčku plnohodnotně pokračovat. Přesto se rozhodl do Ostravy cestovat a odměnou mu byl nejen diplom za 1. místo v soutěži domovů pro seniory Domov plný života v kategorii volnočasové aktivity seniorů, rukodělné výrobky z papíru, ale i velká pozornost a ovace, kterými byl v ostravském kongresovém sále poctěn. Vysoká uznání republikového charakteru byla předána pouze vítězům dvou soutěžních kategorií v rámci konání kongresu XIV. gerontologických dnů, čímž úspěch pana Josefa vyniká dvojnásobně.
Pan Tesař je příkladem člověka, který se nikdy ničeho nezalekl, který se vždycky dokázal vypořádat s překážkami a životními obtížemi, který vždycky hledal to pozitivní, co lidský život dokáže naplnit a co dokáže potěšit jeho okolí.
Mládí prožil v Lubnici a víc než 40 let bydlel s rodinou v nedalekých Uherčicích. Jako syn rolníka, který odmítal vstoupit do JZD, musel hned v 1. ročníku v roce 1953 opustit Obchodní akademii. Odešel pracovat ke stavební firmě do Ostravy, budoval sídliště Porubu, později se vrátil a dělal závozníka v ČSAD v Moravských Budějovicích, jezdil hodně po světě. Nakonec zakotvil na pile v Uherčicích. Prošel zde všemi profesemi, tou poslední byla práce v tesařské dílně. Práce se dřevem ho zaujala a zcela naplnila, rád chodil vypomoct i v důchodu.
Po příchodu do božického domova mu moc chyběl rodinný dům, v němž dosud bydlel, i nějaká smysluplná činnost. „Syn mě pořád přemlouval, abych něco dělal, abych zahnal chmury,“ vysvětluje počátky svých aktivit pan Tesař. Příležitost mu poskytla soutěž Můj byt, můj hrad, mé štěstí. Společně s ostatními klienty domova vytvořil návrh pokoje - představu bydlení seniorů v domovech sociálních služeb. Odtud byl jen krůček k vytváření dalších výrobků - chaloupky ze špejlí, zvířátek z papíru, větrných mlýnů z plastových víček. „Pak mi jednou syn dovezl první papírový betlém Josefa Lady a mě to tak chytlo, že jsem kolikrát ani nemohl dospat, jen abych už mohl sednout ke svému pracovnímu stolu na našem pokoji a pokračovat ve stříhání, řezání, lepení, barvení a stavění betlému,“ upřesňuje svou zálibu pan Josef. Podporu a pomoc mu poskytli ředitel domova Ing. Leisser, údržbáři i pracovnice domova. Postupně přibývaly další betlémy, které bývají pravidelně v době adventní vystavovány v Louckém klášteře ve Znojmě a přispívají i k příjemné vánoční atmosféře božického domova. Vrcholná díla mu pomáhala po smrti manželky vytvářet jedna z obyvatelek domova paní Kvasnicová. „Je to můj vrchní architekt,“ dodává s potutelným úsměvem pan Tesař. „Syn mi nedávno dovezl model hradu Bítova, a tak přemýšlím, jak se do něho pustit, i když mi teď pravá ruka neslouží…“
Skromný a ostatními obyvateli domova oblíbený pan Tesař neklesá na mysli. Svěžího ducha si udržuje různými společenskými hrami, v televizi rád sleduje vědomostní a zábavné pořady. Ve společnosti příjemných a trpělivých pracovnic sociální péče paní Pavly, Šárky a dalších cvičí a dělá velké pokroky.
Pan Josef Tesař je obdivuhodný člověk s pozoruhodným životním příběhem, který si vysoké ocenění bezpochyby zaslouží. „Byli jsme všichni docela naměkko,“ dodává ředitel domova Ing. Leisser, „když jsme slyšeli z ostravského pódia jméno Božice a ocenění za 1. místo pro pana Tesaře i pro náš domov důchodců.“
Ladislav Nevrkla
Pěkně napsáno, je vidět, že Laďa má, na rozdíl od některých z nás novinařinu v malíčku. Včera vyšel článek také ve Znojemsku. Je vidět, že i starší člověk se může, dle svých možností zapojovat do různých aktivit a nejen v parku "sypat ptáčkům". Karel Hala
OdpovědětVymazat