Přeje dnešní doba hrdinům?

Když se na to podíváme nezaujatě, zjistíme, že to s dnešní dobou a hrdinstvím není zrovna "valné". Spíš můžeme říct, že je to přímo nevalné.

Hodnocení v internetových diskuzích, jakých se dostalo českému vojákovi, který byl v létě těžce raněn při plnění bojové mise v Afghanistánu a na následky zranění tento týden zemřel, jsou ukázkou nechutnosti, zloby, necitlivosti, možná i nenávisti. A to všechno jenom proto ... no však víte, je to politikum!
Naše ministerstvo obrany nechce přispět na památník Jana Kubiše, hrdinného parašutisty z Dolních Vilémovic u Třebíče. Malá obec proto pořádá veřejnou sbírku a památník z rodného domku Jana Kubiše chce vybudovat sama. To, že se 40 let hrdinný čin parašutistů vyslaných z Londýna znevažoval (nejčastěji s poukazem, že kvůli nim zahynulo plno nevinných lidí), zanechalo v myslích několika generací stopy. Prostě tak byli masírováni, aby tomu věřili a dneska je pro většinu z nich těžké změnit svůj "úhel pohledu" a zamyslet se na jejich činem nezaujatě a jinak. Nebo snad znáte jinou historickou událost protifašistického odboje, o níž by věděli i jinde ve světě? Heydrich byl jediný vysoce postavený představitel Třetí říše, který zahynul rukou odbojářů. Vnímáme to vůbec?
Antonín Daněk a jeho druhové ze Světlany (ale i z jiných skupin, většinou malých) chtěli postupovat podobně jako hrdinové druhého odboje. To, že politické podmínky - domácí i světové - už byly jiné (byť bylo jenom pár let po strašné válce), nebyla jejich vina. Jejich cíle byly jasné, jejich prostředky odboje můžou být předmětem seriozní diskuze. Nemůžu však souhlasit s tím, jakým způsobem byl a je Antonín Daněk hodnocen, hanoben a pomlouván lidmi, kteří z různých důvodů neměli odvahu postavit tomu, s čím nesouhlasili.
Možná si vzpomenete, že se vloni vedla veřejná diskuze, jak oběti z řad božických občanů spojených s procesem se Světlanou uctít. Sice jsme se úplně neshodli, ale akceptovali jsme umístění pamětní desky u pomníku vítězství naproti kostelu a letos poprvé jsme zde malým pietním aktem jejich památku připomněli a uctili. Mělo by se to stát tradicí, kterou vezmeme přirozeně za svou. A věřím, že jednou umístíme i pamětní desku na budovu bývalého Daňkova hostince, dnešního kina. Ve světle vzpomínek žijícího bratra Antonína Daňka Josefa a Daňkovy dcery Marty, s níž jsem měl letos možnost se setkat a mluvit, to vidím jako naši povinnost. Zvlášť když se mezi čestnými občany Božic stále "krčí" Klement Gottwald! To, že spal (ke všemu ještě utajeně) jednou nebo dvakrát u svého příbuzného Čeňka Školaře na božické Kolonii, není určitě důvodem k tomu, aby se honosil i v dnešní době takovým vysokým titulem. Zvlášť když jsme ho od roku 1945 udělili pouze Gottwaldovi!!! Nebo si myslíte něco jiného?

                                                                                                      Ladislav Nevrkla

Na unikátním snímku je malá Marta se svým tátou Antonínem Daňkem. Již brzy se k příběhu o Světlaně opět vrátíme.