Nedávno jsem na těchto stránkách uvedl, že jsem navázal kontakt s panem Josefem Daňkem, bratrem zastřeleného bojového velitele znojemské/božické Světlany Antonína Daňka. Chtěl jsem se tentokrát opět věnovat událostem kolem 15.5.1949 a rukopis mám již hotov. Ale .... Dnes ráno jsem otevřel mailovou poštu a vidím: Pozdrav ze zámoří! Nestává se každý den, aby člověk dostával pozdravy ze zámoří. Naposledy jsem takto korespondoval s panem Oldřichem Votavou, synem četnického strážmistra z Českých Křídlovic. V české menšinové škole byl pan Votava spolužákem nedávno zesnulého pana Mirka Jandáska nejst. A já jsem moc rád, že jsem zprostředkoval těmto dvěma lidem někdy koncem 90. let jejich vzájemný kontakt. Pan Votava musel nejdříve na podzim roku 1938 utéct se svými rodiči před německým nacismem z Křídlovic do Jihlavy a po únoru 1948 utíkal před nastupujícím českým komunismem dál na západ. Usadil se v Brazílii, v Sao Paulu, tam se oženil, měl dvě dcery a tam taky dožil. Mám doma štůsek jeho dopisů s nádhernými brazilskými poštovními známkami. Ale psali jsme si i mailem. I ve vysokém věku (byl ročník 1924) se naučil počítač používat. Už jsem kdysi něco publikoval v Božických novinách a rád bych se k tomuto tématu ještě někdy vrátil.
A stejně tak můj nový známý, pan Josef Daněk. Přestože se známe krátce a mluvili jsme spolu jen telefonicky a přestože je stejný ročník jako můj otec (1931), zvládá rovněž počítač, má svou mailovou adresu a dneska ráno prostě koukám a čtu: „Nazdar Laďo!“ Četl jsem jeho vyprávění jedním dechem. Na konci stálo: „Laďo, měj se moc dobře. Tvůj přítel Pepa Daněk“. Musím přiznat – je to pro mě velká pocta! Beru ji zároveň jako určitou výzvu: Kdybychom si neměli co říct, nebudeme se spolu tak důvěrně bavit. Takže Pepo, díky za důvěru a podívejme se na příběh již téměř zapadlý prachem zapomnění.
Jak to bylo se smrtí Antonína Daňka
Tuto otázku už asi nikdy jednoznačně nevyřešíme. V policejních záznamech se píše „byl zastřelen“ i „zastřelil se“. Na pomníku v Uherském Hradišti je vytesáno: „Antonín Daněk 1.6.1922 – 15.5.1949, zastřelen. Josef Daněk k těmto událostem po více než šedesáti letech píše: „Když byl můj bratr Tonda zastřelený, tak ho asi sanitka zavezla z Božic do Znojma, odkud ho můj táta dal přivézt k nám, do našeho domu do Bantic. Když ležel Tonda v našem domě, tak jsme zjistili, že byl prostřelený 3krát přes žaludek a jedenkrát přes mozek. Mysleli jsme si, že měl velikou bolest a nechtěl padnout do rukou SNB, a tak si vzal svůj život. Potom jsme ho v Prosiměřicích pohřbili. To je konec Tondova života. Já jsem tenkrát o té organizaci (Světlana) nic nevěděl, i když jsem prakticky každý týden za Tondou do Božic jezdil. O Světlaně jsem sice nevěděl, ale věděl jsem, že měl Tonda schovaný samopal. Proto jsem jel za několik dnů do Božic k jednomu sedlákovi, který měl Tondův samopal schovaný na půdě pod slámou. Řekl jsem mu, že bych chtěl ten samopal na památku Tondy. Žádný jiný samopal jsem neměl. To si asi někdo vymyslel. Tak jsem si ten samopal přivezl do Bantic. Za krátký čas přišel k nám muž a říkal mně, že je Tondův kamarád a že by byl rád, kdybych mu ten samopal dal, že chce přejít hranice do Rakouska. Tak jsem mu ten samopal dal. Víc jsem o něm neslyšel.“
Toto osobní svědectví Josefa Daňka je nejen velmi důležitým, ale i docela zajímavým sdělením, budeme-li je konfrontovat s vyšetřovacím spisem StB. V něm se totiž uvádí: „Jak dalece se Josef Daněk zúčastnil podvratné činnosti v této organizaci (myšleno ve Světlaně), nepodařilo se zjistiti. Bylo však zjištěno, že do protistátní organizace „Světlana-Jarmila“ byl svým bratrem Antonínem zasvěcen a to velmi podrobně, o čemž svědčí ta okolnost, že někdy začátkem června 1949 přišel do bytu Josefa Kudličky a tohoto se tázal, kde se nyní nachází automat, který jeho bratr Antonín uschoval u Ladislava Smrčka. Kudlička mu odpověděl, že tento automat jest stále u Smrčka a proto si jej Josef Daněk od něj vyzvedl. Druhého dne přišel Josef Daněk opět k Josefu Kudličkovi a žádal ho, aby mu vydal i ten automat, který vyzvedl v bytě Antonína Daňka Antonín Švarc. Kudlička jej odkázal, aby si automat vyzvedl u Antonína Raušera, rolnického syna v Božicích. Josef Daněk se tedy odebral k Raušerovi a tohoto žádal o vydání automatů. Raušer mu ochotně jeden z těchto automatů vydal. Josef Daněk měl tedy již dva automaty.“
Tak, a komu teď budeme věřit? Přímému žijícímu aktérovi těchto událostí panu Josefu Daňkovi, nebo estébáckému vyšetřovateli, který umně konstruoval svůj záznam, aby na jeho konci napsal: „Josef Daněk nemohl býti ve věci vyslechnut, jelikož tento podle zjištění státní bezpečnosti ve Znojmě uprchl pravděpodobně do zahraničí.“
Požádal jsem pana Josefa Daňka o další svědectví. Jsem přesvědčen, že nemá žádný důvod, aby tehdejší události interpretoval jinak, než jak se skutečně udály. Spíše se zdá a je docela zjevné, že StB potřebovala zkonstruovat „velký případ“, kde bylo třeba „zajistit“, co nejvíce zbraní, co nejvíce obviněných, vykreslit obviněné občany jako teroristy a protistátní živly, kteří by se neštítili ničeho. Bylo třeba vyvolat strach i opovržení zároveň. Obávám se, že se jim to v dané době víceméně podařilo. I proto je třeba spisy StB zkoumat s velkou pozorností a kritičností. Účelové manipulace s fakty, které jsou docela zjevné v tomto konkrétním případě, jsou alarmující a varující. Máme stále po čem pátrat a co odhalovat.
V těchto dnech jsem navštívil krásně upravený hřbitov v obci Prosiměřice a tam jsem v jeho levé zadní části našel hrob rodiny Daňkovy. Mezi pohřbenými je zde uvedeno i jméno Antonína Daňka 1922 – 1949. Je listopad, měsíc dušičkový a já myslím na Antonína Daňka a jeho druhy.
Ladislav Nevrkla
Foto: Partyzán Antonín Daněk
Hrob Antonína Daňka na hřbitově v Prosiměřicích na Znojemsku
Žádné komentáře:
Okomentovat