Historie: Ještě jednou o prelátovi Maxu Mayerovi, 2. část

Na závěr 1. části vzpomínkového článku o jedné z nejvýraznějších osobností naší obce jsem předestřel několik témat, jimž se budu věnovat dnes.

Jenom připomenu: Proč se Max Mayer odstěhoval z fary? Jaký byl vztah Maxe Mayera k Markétě Kleinschmitzové a proč byla Markéta Kleinschmitzová, provdaná Thavonová a později provdaná Stosiusová dědičkou prelátova majetku ze zákona? A také si všimneme, jak to bylo s prelátovým náhrobkem na božickém hřbitově.

Již minule jsem se zmínil, že v žilách preláta Maxe Mayera kolovala po matce i česká krev. Dnes bych tuto informaci doplnil, že po otci kolovala v jeho žilách důstojnická krev (jednomu z předků obnovil císař již roku 1499 šlechtický diplom za velké zásluhy, které onen předek, jeho otec a děd osvědčili císaři a jeho předchůdcům vojenskou službou ve Španělsku, podobně jako 1606 propůjčil císař Rudolf II. šlechtictví jeho dalším předkům). To se projevovalo např. tím, že ještě ve vysokém věku řadil děti, které si hrály na božické návsi u kapličky nebo šly ze školy a nutil je k rovnému držení těla (rád bych viděl pana preláta, jak by to zkusil dneska!). Ale je pravdou, že po zjištění, jak se jmenují, s nimi šel do obchodu nebo k pekaři (relativně blízko měl dvě pekárny (u dnešních Bernatů a pod Šotkovým) a koupil jim nějakou sladkost nebo pečivo.

Proč tedy se Max Mayer odstěhoval z fary? Asi před 15 lety jsem obdržel dopis od jednoho božického občana (ještě žijícího), který mě upozornil na některé „nesrovnalosti“ a zajímavosti, které se vztahovaly k osobnosti pana preláta. Ten dopis jsem nedávno znovu objevil ve svém archivu a tak z něj dnes vyjímám podstatné informace: „Zajímal jsem se již dávno, kdo to má na hřbitově hrobky a erby. Slečna Štefka Bartáková (Štěpánka Bartáková, 1919 – 1988), která se v Božicích narodila a jejíž matka Marie Bartáková (1895 – 1979) dělala u paní von Thavonové služebnou, mně řekla, že je tam mají pan Thavon a pan prelát. Prelát, který nechal postavit zdejší klášter. Na otázku, kdo to byl pan prelát a jak to, že působil ve zdejší farnosti, mně řekla: Pan prelát byl synovcem a chráněncem biskupa v Olomouci, proto po vysvěcení mohl hned dělat preláta. Jeho osobní život se však neslučoval s představami jeho nadřízených a proto byl přeložen do okresního města s tím, že se po čase vrátí zpět.“ V minulém díle jsem nastínil kariérní řád mladého kněze Maxe Mayera a v Novinách Niva č. 6/2010 jsem doplnil, že Max Mayer onemocněl malárií, což prakticky zhatilo, jeho římské působení ve službách papeže. Tříletý pobyt v Černé Hoře (nejhorší volné farnosti) a následný patnáctiletý pobyt v Českých Křídlovicích a Božicích již známe. Víme, že v roce 1892 založil spolek pro vybudování „Útulku pro děti a staré lidi“ (tzv. malý azylový dům“), že k tomuto účelu získal 10 000 dárců z celého světa. Novobarokní dům byl postaven za rok (v letech 1894-1895), což dokládá i letopočet na dlažbě ve vchodu do dnešního domova důchodců. Až po odchodu z Božic inicioval nejdříve stavbu mateřské školy (roku 1899), což je dnešní nákupní středisko (bývalá průmyslovka) a poté stavbu čtyřpodlažního dívčího penzionátu „Maria Hilfe“ (budovaného v letech 1905-1906). Zdroj mých informací k tomuto uvádí: „Pan prelát se podle svých nadřízených málo snažil o nápravu, a proto byl přeložen na venkovskou farnost. A proč nechal postavit zdejší klášter? Prý aby splnil slib, který dal Bohu jako pokání a aby též splnil přání svého strýce (biskupa). Na faře podle všeho nebydlel.“ Tuto informaci je třeba upřesnit. Max Mayer po svém příchodu do Č. Křídlovic roku 1885 na faře bydlel a až do roku 1899 byl božickým (křídlovickým) farářem. Teprve v roce 1895 koupil od tehdejšího božického starosty dva domy (č. 9 a 10, dnes číslo 94 a 95) a časem se sem přestěhoval. Příbuzenství s olomouckým arcibiskupem jsem nikde nenašel. Je fakt, že dům č. 9 obýval pan prelát a sloužil mu až do jeho smrti jako letní sídlo, v domě č. 10 bydlela od určité doby slečna Markéta Kleinschmitzová. Odkud pocházela a jaký byl skutečný vztah mezí ní a Maxem Mayer stále přesně nevíme. Ve výše uvedených vzpomínkách se píše: „Pro koho vlastně Max Mayer kupoval šlechtické letní sídlo v Božicích? Nejdříve tam bydlela sama slečna, později provdaná za von Thavona a měla se přistěhovat z města, kde působil pan prelát.“ Skutečností je, že když Max Mayer v roce 1928 zemřel, stala se v roce 1929 dědičkou jeho majetku. Z výpisu z pozemkové knihy o prelátově domku č. 10 v Božicích je ve vložce č. 920 na listě B zapsáno, že r. 1929 se podle odevzdacího listu jako dědictví vkládá vlastnické právo pro Markétu Kleinschmitzovou, roku 1930 provdanou Thavonovou. Proč ji pan prelát ustanovil dědičkou, respektive byla dědičkou ze zákona? Možnosti jsou podle tehdy platných zákonů (občanský zákoník 946/1811 Sb.) jenom dvě:

a) M. Kleinschmitzová byla dědičkou 3. třídy – tj. byla potomkem někoho z potomků sourozenců otce nebo matky Maxe Mayera, neboť víme, že všichni prelátovi sourozenci zemřeli v dětském věku

b) M. Kleinschmitzová by musela být přiznaným potomkem pana preláta. Je to tvrzení dosti „přitažené za vlasy“, neboť pochybuji, že by v roce 1929 či 1930 prošlo bez povšimnutí veřejnosti. Nic takového jsem však v dostupných dokumentech neobjevil. Dosud taky nebyl objeven pozůstalostní spis pana preláta, který by určitě leccos zajímavého ze života Maxe Mayera prozradil.

Jisté je, že dosud svobodná Markéta Kleinschmitzová se v roce 1930 provdala za plukovníka Richarda von Thavon (1879 – 1940). Plukovník (Oberst) R. von Thavon zemřel v roce 1940, tj. za 2. světové války, ve věku nedožitých 61 let a byl pohřben vedle pana preláta. Zde se objevují spekulace, že původní prelátova hrobka vypadala jinak a že byla v letech 1940 – 1941 přestavěná do současné podoby. Osobně si však myslím, že prelátova hrobka vypadala od svého počátku tak, jak ji známe i v současné době a že pan prelát ji nechal postavit jako dvojhrobku s tím, že předpokládal, že v druhém hrobě bude pohřbena Markéta Kleinschmitzová. Právě tato okolnost mě však nutí k obezřetnosti při vynášení konečných soudů. Pátrání prostě pokračuje. Věřím, že ve spolupráci s novými majiteli domu č. 10 (dnes č. 95) manžely Součkovými z Vídně se nám podaří něco zajímavého a důležitého zjistit.

A Markéta Kleinschmitzová, provdaná von Thavonová? Nějaký čas po válce bydlela ještě v Božicích, v roce 1946 se provdala za dr. Stosiuse do Vídně a tam jako 80-tiletá zemřela 28.12.1974. Což znamená, že se narodila v roce 1894! Rok předtím než božický farář Max Mayer koupil dvojdomek v Božicích, později zvaný „prelátova vila“! Kdy se tedy mladá Markéta do božické vily přistěhovala? V osmnácti? To by znamenalo v roce 1912. Je to docela možné. Nebo v roce, dejme tomu, 1920, jako 26-tiletá? Ještě pravděpodobnější. Víme, že v téže době zde i pan prelát pobýval déle a literárně tvořil. A Božice a jejich tehdejší obyvatele si upřímně zamiloval. Tajemství preláta Maxe Mayera skutečně dále pokračuje! A naše pátrání též.

                                                 Ladislav Nevrkla

P.S. Pátrám též po existujících fotografiích pana preláta na dvorku jeho božické vily a po fotografii hraběnky Stosiusové

Na fotografiích je zachycena socha Madony před domem č.10 s nápisy na podstavci, část bývalé prelátovy zahrady – arboreta, která byla nyní prodána novým majitelům domu č. 10 (dnes 95) manželům Součkovým a čeká na slíbenou revitalizaci, prelátova hrobka na božickém hřbitově a hrob Bartákových tamtéž.