Osobnosti: Před 165 lety se narodil prelát Max Mayer

Jeden by řekl, že o známé osobnosti nemáme již co nového objevit, že vše podstatné bylo již řečeno a napsáno, že to žije v obecném povědomí a že jednoduše stačí zalistovat bohatou dokumentací a načerpat veškeré základní informace.

Byl jsem proto docela nemile překvapen, že tato „studnice vědomostí a moudrosti“ je velmi skromná, a navíc i naše znalosti o této největší osobnosti, která kdy v naší obci žila a působila a která svým životem a dílem neskutečným způsobem přesáhla hranice naší obce, jsou velmi skromné a svým způsobem naprosto nedostatečné. Odhlédneme-li od jeho nejvýznamnějšího díla a nevšedního místa jeho posledního odpočinku, pak o něm již dnes nevíme prakticky nic.

Historické osobnosti to však mají vždycky těžké. Tím, že něco nestandardního dokázaly, že nějak nestandardně žily, získaly si své příznivce, ale i odpůrce. Jakékoliv nejasnosti z jejich života, jejich „13.komnaty“, jsou zveličovány a svádějí ke spekulacím, fámám a různým „zaručeným“ zprávám. V božických dějinách jsou této „palbě“ vystaveny dvě osobnosti: prelát Max Mayer a hostinský, partyzán a bojový velitel Světlany-Jarmily Antonín Daněk.

Na rozdíl od Antonína Daňka jsou osudy pana preláta „odsouzeny“ prakticky jen k procesu historického bádání, neboť již nežijí žádní pamětníci jeho bohatého života. Čím je však časový odstup větší, tím víc na něho – na jeho osobu, na jeho dílo i na jeho odkaz – padá prach zapomnění. Přesto jsem pevně přesvědčen, že tato osobnost má v historii naší obce své pevné, nezpochybnitelné místo, i když se na některé jeho životní kroky a výsledky jeho nezměrné aktivity můžeme dívat různou optikou. Nechci tentokrát opakovat známé údaje z prelátova života, spíš se chci zamyslet nad tím, jak to tenkrát bylo, proč to tak bylo a jak se s jeho odkazem prakticky po století vyrovnat. Konstrukce je to možná trošku odvážná, ale na druhou stranu si říkám, proč ne?

Maxmilian Thaddäus (Maxmilián Tadeáš) Mayer byl posledním členem starého norimberského rodu tzv. ministeriálů. Narodil se v zámožné moravské rodině 3.12.1845 v Kroměříži jako syn Eduarda, šlechtice Mayera, arcibiskupského archiváře a knihovníka v Kroměříži (narozeného v Kvasicích), a jeho manželky Hermíny, roz. Mastalierovy, dcery "mediciálního rady" Tadeáše Mastaliera (Maštalíře) z Kroměříže. Pokřtěn byl jménem svého děda po otci a jménem svého děda po matce. Již ze jmen je patrné, že v jeho žilách kolovala německá i česká krev, a je doloženo, že dokonale ovládal obě řeči - němčinu i češtinu. Svá díla však psal pouze v němčině.

Jeden z mála badatelů (Tomáš Urban) uvádí v internetové diskuzi k fotografii vitráže v olomouckém kostele svatého Mořice na http://cs.wikipedia.org/wiki/Diskuse_s_wikipedistou:Tomas.urban) následující informaci:

Jde o Mayery z Ahrdorffu. V 19. stol byl Mayer ve službách olomouckých arcibiskupů a jeho syn (náš pan prelát, pozn. –lan-) byl farářem na Moravě (v Černé Hoře a poté 15 let v Českých Křídlovicích, pozn. –lan-). V 17. stol. jsou (Mayerové) uváděni v Uhrách. Jedná se o nádherné znaky z období romantismu a řekl bych, že si trochu přidali. Červený klobouk patří kardinálům a po 6 střapcích biskupům. Nemám přehled o pomocných biskupech na Moravě před rokem 1918, což by ten klobouk mohlo trochu osvětlit. Uvádí je edice Siebmacher Morava, nic moc tam není a znak se v detailech liší." Okenní vitráže v Olomouci si můžete též prohlédnout (viz Pudelek (Marcin Szala) http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Stained_glass_in_Saint_Maurice_churche,_Olomouc.jpg).

Po úspěšných studiích následovala velmi rychlá kariéra vrcholící až na papežském dvoře ve Vatikánu. V roce 1876 získal doktorát kanonického práva, následujícího roku byl jmenován papežským prelátem a v roce 1880 se stal apoštolským protonotářem nového papeže Lva XIII. Zde by možná mohlo být vysvětlení oněch kardinálských atributů v jeho znaku.

Tato závratná a rychlá kariéra (stejně jako její nečekané přerušení a utlumení) zavdaly v pozdějších letech (též ve spojení s jeho soukromým životem koncem 90. let 19. století) nejednu spekulaci o jejich pravých příčinách. Oficiální údaje uvádějí, že o rok později (roku 1881) onemocněl a vrátil se zpět na Moravu. Tři roky působil jako farář v Černé Hoře u Blanska, ale zdejší drsnější podnebí mu nesvědčilo, a tak roku 1884 zamířil na teplý a slunný jih na faru do Českých Křídlovic (dnes součást Božic) na Znojemsku. Zde se brzy stal známou a uznávanou osobností, jejíž dílo vrcholilo stavbou první, menší budovy „kláštera“, dnešního domova důchodců. Zatím jsem nezjistil, co bylo bezprostřední příčinou jeho následujícího neobvyklého kroku. Ještě během své duchovní služby totiž koupil v roce 1895 od tehdejšího božického starosty Michaela Morda domy č.p. 9-10 v dolní části obce, kterým se později začalo říkat prelátova vila, a odstěhoval se z fary. Dům č. 9 honosně upravil, obložil dřevem a zde bydlel. Mezi zvláštnosti domu patřila domácí kaple s Madonou a kulatými barevnými okny. Dnes je dům zbořen a na jeho místě si postavil rodinný dům Stanislav Mokrý. Asi hektarová zahrada patřící k vile byla osázená vzácnými a exotickými rostlinami z celého světa. Přes zimu byly cizokrajné byliny a rostliny chráněny ve skleníku. K posezení sloužily i tři altánky. Tato zahrada je dnes obecním majetkem. V domě č. 10 bydlela Markéta (Margareta) Kleinschmitzová, která se po prelátově přeložení do Olomouce v roce 1899 starala o celý objekt. Po jeho smrti roku 1928 se stala dědičkou obou domů. V roce 1930 se provdala za plukovníka Richarda von Thavon a po jeho smrti v roce 1940 (je pohřben v pravé části prelátovy hrobky) za dr. Stosiuse z Vídně. Ještě nějaký čas po roce 1945 žila v Božicích, poté se odstěhovala do Vídně. Tam v roce 1974 zemřela. Její bývalý božický dům koupil v roce 2010 manželský pár vídeňských Čechů a započali s jeho nákladnou rekonstrukcí. Před tímto domem doposud stojí socha Madony s malým Ježíšem od akademického sochaře Erwina Kapse, vysvěcená v roce 1926.

Jaký byl skutečný vztah pana preláta a paní Markéty, nevím. Slyšel jsem, že to byla slečna z rodiny blízké rodině Mayerů, dokonce snad i příbuzná, jiné informace ještě více spekulují v duchu dnes oblíbeného bulváru. Když jsem nedávno viděl film Kladivo na čarodějnice a příběh děkana Lautnera, ani se nedivím, že takové spekulace vždycky vznikají a nacházejí živnou půdu. Ale řekněme si též na rovinu: Ani v roce 2010 by se asi takový krok duchovního – odstěhovat se z fary do rodinného dvojdomku, přičemž v druhém domku by bydlela mladá slečna, v červené knihovně nazývaná farská kuchařka – nesetkal, jak v církevních kruzích, tak u věřících a laické veřejnosti s velkým pochopením a porozuměním. Ale i takový je život...
V novém domě v Božicích trávil prelát Max Mayer každoročně svou letní dovolenou. V přepychovém útulném letním sídle v Božicích vznikla v letech 1900 – 1926 veškerá jeho literární díla. Více o jeho literární tvorbě si můžete přečíst na http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_17820 . Jako výraz vděku předal v roce 1922 každé božické a křídlovické rodině dvě své knihy se jménem obdarovaného a vlastoručním věnováním. Šest jeho knih je uchováno v Jihomoravském muzeu ve Znojmě.

 I při zachování všech svých církevních hodností a titulů zemřel jako prostý občan nového československého státu. Kroniku svého rodu, která snad měla asi 40 svazků, věnoval bavorskému Norimberku, odkud jeho rod před mnoha staletími vyšel. Od počátku 16. století žil rod Mayerů v Dolním Rakousku a odtud přišel na Moravu a do Uher. Od 11. července 1928 odpočívá prelát baron monsignore doktor Max Mayer, rytíř z Ahrdorffu a Wallersteinu, arcijáhen (1913 – 1921) a probošt (1921 – 1928) metropolitní kapituly u svatého Václava v > Olomouci u západní zdi božického hřbitova. Hrobka, kterou si zde nechal ještě za svého života na jaře roku 1928 podle vlastního návrhu vybudovat, přečkala všechny „vichry“ bouřlivého 20. století a je dnes pravděpodobně nejstarším udržovaným hrobem na hřbitově v Božicích, okres Znojmo.    

                                                    Ladislav Nevrkla