Jak a proč slavit 8. květen?

Partyzán Tonda Daněk
22 let

Sedmdesát let v životě lidském už je poměrně vysoké číslo. Je hodně těch, kteří se takového věku z různých důvodů ani nedožijí. 70 let od konce poslední světové války by mělo být příležitostí se ohlédnout k historii, kterou sice ve velké většině nepamatujeme, ale která přetrvává v našich myslích díky historické paměti. A nejúčinnější je v tomto směru historická paměť rodiny.

Návrh pamětní desky na budově
bývalého Daňkova hostince

Ano, ano, je to přesně tak. Na válečné filmy se od určité doby prakticky nedívám, jediný, který beru na milost a občas aspoň jeho část shlédnu, je snímek Zachraňte vojína Ryana. Ale díky rodinné historii a předávané tradici si válku a její důsledky stále uvědomuji. Obávám se, že jsme dnes takovými ostrůvky, kteří jsme na nebezpečí válečných konfliktů citliví. Proto třeba osobně vnímám nebezpečí takového konfliktu na Ukrajině a dodnes si pamatuji, jak na mě nepříjemně působily vypálené či jinak poškozené a prázdné domy v Chorvatsku, když jsem tam byl v 90. letech poprvé. My, co žijeme v bývalém pohraničí, vidíme stopy války i dnes. Ne moc, ale vnímáme je. Naučili jsme se s nimi žít, ale stále nás svým způsobem straší.
O konci války spojené s posledními krvavými zážitky vyšla nedávno zajímavá kniha Jiřího Padevěta. Těší mě, že jsem tam našel odkaz i na můj publicistický příspěvek v regionálním týdeníku Znojemsko (publikovaný před 15 lety), na němž ani dnes nemusím nic měnit! Jednou z obětí, kterou ustupující nacisté 8.5.1945 v ranních hodinách v katastru obce Grešlové Mýto, blízko řeky Jevišovky, zastřelili, byl i člen naší rodiny. Na jeho památku zhotovili a vztyčili jeho potomci ve svobodné době po roce 1989 pamětní železný kříž s trnovou korunou nedaleko místa, kde byl zastřelen.
Podobný zážitek si v sobě nesou příslušníci široké rodiny Vařákovy z vypálených Vařákových pasek. Žije jich v Božicích několik desítek a jejich pamětním místem je pomník u Lačnova na Valašsku.Zajíždějí tam, podobně jako já k pamětní desce na rodném domě mého dědečka, který na následky věznění v nacistické káznici v Breslau ještě v roce 1945 zemřel. A v paměti mi nejednou vystupuje tvář druhého mého dědečka (byl jsem jediný vnuk, kterého na konci svého života viděl), který strávil několik let v nacistickém vězení po udání českým sousedem, konfidentem gestapa. Nevím, kolik z vás má podobnou rodinnou historii. Obávám se, že nás moc nebude. Přesto je správné, že si všichni, kdo vnímáme válečné nebezpečí jako hrůzný zážitek, který nechceme na vlastní kůži zažít, 8. květen jako memento připomínáme!
Mrzí mě proto velice (a rok od roku více), že jsme v Božicích dosud neocenili jednoho z mála občanů Božic, který proti nacistům bojoval se zbraní v ruce a byl připraven za naši svobodu i život položit. Ten člověk se jmenoval Antonín Daněk a na domě, kde dva roky v Božicích bydlel, by měl mít už dávno pamětní desku! Její návrh jsme už před léty zpracovali. Jsem zvědav, která božická radnice bude mít odvahu tuto pamětní desku odvážnému bojovníku proti fašismu a za svobodu vlasti na budovu dnešního kina Marta umístit. Řečmi u pomníků tento náš dluh nelze nahradit.

                                                                 Ladislav Nevrkla