 |
| Statečný partyzán Antonín Daněk se svým špaginem |
Středeční díl byl věnován tématu Agenti chodci: kurýři informací i lidí. Autor příspěvku Jaroslav Cuhra z ÚSD AV ČR se zde pokusil zobecnit problematiku jedné z forem odporu proti nastupujícímu komunistickému režimu a naznačit stav soudobého bádání v této věci.
Píše mj.: Na komunistické převzetí moci v únoru 1948 a s ním spojené změny byly různorodé reakce. Nepřehlédnutelnou se stala vlna útěků za hranice. Jednou z radikálních odpovědí se stalo vytváření zpravodajských skupin. Mělo jít o vytváření zpravodajské sítě na území Československa, respektive plnění konkrétních úkolů typu převedení vybraných osob přes hranice či získání zajímavých dokumentů či údajů.
Pěšáky této navýsost opravdové hry se stali dobrovolníci z řad exulantů. Činili tak s vědomím, že v očích komunistických funkcionářů a příslušníků ozbrojených složek jsou diverzanty a teroristy a jako s takovými s nimi bude v případě zadržení také zacházeno. Dobovou atmosféru tak dokládají sebevraždy při zatýkání i drakonické tresty vynesené v soudních procesech i občasné přestřelky na hranicích s oběťmi na obou stranách. Počty osob odsouzených za pomoc agentům chodcům či jen za - někdy nevědomé - kontakty s nimi jdou do tisíců.
Nabízí se zákonitě otázka: Byly tedy tyto aktivity vůbec smysluplné? Na tuto otázku nelze odpovědět, aniž bychom brali v úvahu vědomí dobové nejistoty, kam se konflikt Západu s Východem posune.
Když jsem si toto hodnocení z pera renomovaných historiků přečetl, viděl jsem zcela jasně kontury našeho božického případu o Antonínu Daňkovi, o Světlaně i o postojích obyvatelstva. Antonín Daněk byl zcela nepochybně takovým pěšákem mezi agenty chodci.
Bylo to pár let po válce, partyzáni už nefrčeli. Je docela zajímavé sledovat, že většinou ti, kdo se v krizových situacích postaví na obranu se zbraní v ruce, nedočkají se nějakého dlouhodobého ocenění většinové společnosti, ale naopak stanou se objektem závisti a upadnou v nemilost. To, co partyzánům, stalo se i legionářům!, navíc přišel únorový převrat roku 1948 a osudy lidí se ještě více pomíchaly a zamotaly. V bývalých Sudetech to musel být úplný "hokej"! Nejenže byla odsunuta většina německy mluvícího obyvatelstva, ale ani mezi novoosídlenci nepanovali žádné ideální vztahy. Nezanedbatelná část nových osídlenců své nově přidělené usedlosti záhy opustila, někteří (v Božicích třeba obchodník Moštěk nebo hostinský Duba) byli dokonce z obce za prohřešky vyhoštěni. Část neobydlených či opuštěných objektů byla záhy srovnána se zemí, na další to čekalo časem, naposledy pak v roce 1965.
Podobně to bylo ve veřejném a společenském životě obcí. Část veřejně známých osobností byla po únoru 1948 odstavena mimo veřejné dění, část se stáhla sama ("ani tak, ani tak") a část komunálních politiků veřejné pozice buď upevnila nebo nově obsadila. Tak jako vždycky. Nelze se proto divit, že se ti, kdo se s takovým vývojem nechtěli smířit, odhodlali k nějaké formě protestu, řekneme-li to nadneseně, možná až odboje.
Této situace využil i nový hostinský, bývalý partyzán Antonín Daněk, který od dubna 1947 bydlel a pracoval se svou manželkou v božickém hostinci, z něhož bylo v roce 1950 zřízeno kino (dnešní kino Marta). Vezmeme-li to z druhé strany, mohl Daněk v roce 1947 i 1948 točit pivo, pořádat ve svém hostinci každých 14 taneční zábavy a semo tamo svým štamgastům vyprávět svoje partyzánské zážitky (což tedy občas i názorně s pistolí v ruce činil). Ale to dobrodružnou povahu pětadvacetiletého mladíka nenaplňovalo! On chtěl žít jinak! Představme si Antonína Daňka dneska!!! Vsadím se, že by byl účastníkem několika vojenských misí (v bývalé Jugoslávii, v Afghanistánu, nejnověji by byl nepochybně ve vojenské jednotce z Bučovic, která cvičí litevské vojáky proti případnému ohrožení ze strany Ruska), možná ale taky, že by byl stoupencem některého z radikálních hnutí, která v naší zemi působí. Nikdy jsem od nikoho neslyšel, že by na Antonína Daňka vzpomínal v dobrém. Proč? Nepochybně na tom má svůj podíl dobová propaganda, která z Daňka vytvořila obraz zrádce, darebáka, který se neštítil ničeho, nezodpovědného živla, kterého nenávist a touha po moci dohnala až k smrti. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, se zatím nepodařilo do veřejného obrazu dostat. Hlavně proto, že ti, kdo by měli poslouchat, neslyší, ani nechtějí slyšet. Taky proto, že Daněk patřil do "komunistického protikomunistického" odboje, který zatím žádný odborník neuchopil, neprozkoumal a nezpracoval tak, aby bylo trošku jasněji. Protože prostě nikdo neví jak! Nato zkoumat, jak jedni komunisté bojovali proti jiným komunistům dneska není doba ani kapacity. Však taky i ze stránek Ústavu pro studium totalitních režimů zmizely už před rokem jména a životopisy stovek obětí popravených z politických důvodů v letech 1948 - 1989. Moc se nemluví o osmašedesátém (maximálně jako o vzpouře naivních komunistů proti těm uvědomělým) a už vůbec není vůle přehrabovat se nepřehledným kolbištěm konce čtyřicátých a počátku padesátých let.
Jen tak na okraj: Pamatujete si někdo, co měl Antonín Daněk u sebe, když ho nad ránem 15.5.1949 přišlo zatknout ozbrojené policejní komando vedené majorem Hlavačkou do masny u Smetanů? A víme, kam to, co měl odnést do Vídně, uschoval? A víme, kde toto skončilo? A víme, jak skončil Antonín Daněk? V úvodní části jsem citoval "Dobovou atmosféru tak dokládají sebevraždy při zatýkání". Myslím, že se to v případě Antonína Daňka naplnilo. Než padnout do rukou nepřítele, raději vlastní smrt! Mrtvé Daňkovo tělo bylo převezeno do znojemské věznice a na žádost otce bylo po třech dnech vydáno rodině (žijící tenkrát v Banticích) a pohřbeno na hřbitově v Prosiměřicích. Tam v rodinném hrobě odpočívá dosud.
(lan)
 |
| Mladí partyzáni ... |
 |
| Antonín Daněk ve skupině partyzánů |
Žádné komentáře:
Okomentovat