neděle 4. prosince 2011

Světlana 62: Má Antonín Daněk šanci na rehabilitaci?

                                                                                                                                                                                                       
                                                  Myslím na to prakticky od chvíle, kdy jsem se začal podrobněji zabývat "Případem Světlana" a kdy jsem začal shromažďovat materiály, které k tomuto případu existují. Ani lidé, kteří se historií třetího odboje zabývají profesionálně a důkladně, nemají na věc jednotný názor, natož publicisté, amatérští badatelé, rodinní příslušníci, známí a vlastně celá široká veřejnost.
Díval jsem se v sobotu na známý film Karla Kachyni Král Šumavy (na televizní stanici CS film), před  týdnem na JOJ Plus na 1. díl z 30 případů majora Zemana a uvědomil jsem si, že filmy (natočené výbornými a zručnými režiséry) mají jedno společné: Podprahově nám vsugerovávají "jednu pravdu" a my této interpretaci bezděky podléháme. Tato (a podobná jiná umělecká díla) tak vytvářela a vytvářejí v myslích lidí (diváků či čtenářů) určitý obrázek, který se nám vtiskne do paměti a nemáme většinou vůli svůj pohled a názor korigovat, doplňovat a měnit ani pod vlivem později získaných informací a zdrojů. A tak je to i s naším pohledem na božickou Světlanu a jejího hlavního protagonistu Antonína Daňka zvlášť.
Co zůstalo božickým občanům v tradovaných vzpomínkách na Antonína Daňka a jeho druhy ze Světlany? Buďme upřímní: V myslích našich občanů nezůstalo skoro nic. Ve vzpomínkách tehdy pamětníků a rodinných příslušníků zůstává to, co tehdy o událostech spojených se Světlanou slyšeli a jen výjimečně máme pamětníky, kteří byli aspoň okrajově "u toho". Na Antonínu Daňkovi nezůstává vesměs ani nit suchá! Začíná to už zpochybňováním jeho partyzánské činnosti (jsem rád, že i panu premiérovi Nečasovi došlo, že přestřelil, když minulý týden zpochybnil ty, kteří "se stali partyzány v dubnu 1945), pokračuje líčením jeho "divokosti", nezodpovědnosti, údajnou naivitou, neopatrností a končí útoky na jeho osobní a rodinný život. Jakoby nikdo nechtěl nic slyšet, nic nového vědět a nechtěl se nad životním údělem Antonína Daňka zamyslet. Já vím, řeknete si: Proč se mám zabývat nějakým Daňkem? Copak byl něčím tak výjimečný a důležitější než jiní naši spoluobčané? Má vůbec Daněk nějaké právo - a s ním nějaký Nevrkla - otravovat nás svými historkami? Má právo nás nutit zamýšlet se nejen nad dávnými událostmi, ale přemýšlet třeba i nad tím, jak bychom se v takových mezních životních situacích zachovali my sami? Já si myslím, že to smysl má a proto ve svém amatérském bádání pokračuji a budu pokračovat i v následujícím roce 2012.
Na závěr připomenu několik epizod z Daňkova života, které by nás mohly k onomu zamýšlení se přimět. Antonín Daněk (narozen roku 1922) se počátkem února 1945 prostřednictvím svého kamaráda stal členem partyzánské jednotky Jana Žižky, konkrétně skupiny Ploština. Jak moc a kde zasáhl do bojů, (zatím) nevím. Každopádně nebyl u ničeho (nemám žádné indicie) kontroverzního, co je partyzánům v této oblasti vyčítáno (viz Smrt si říká Engelchen nebo tragédie Vařákových pasek), byť třeba rodinní příslušníci postižené rodiny tvrdí opak a říkají, že "se Daněk podílel na vyvraždění Vařákových pasek". Partyzáni byli po válce hodně vyzdvihováni a za svoji činnost v protinacistickém odboji i odměňováni - buď funkcemi nebo materiálně: dostávali luxusnější domy ve vysídleném pohraničí (nad tím, jak to bylo-nebylo jednoduché jít v roce 1945 nebo 1946 do domů po Němcích určitě víte a je to na jiné povídání). Ještě za protektorátu se Antonín Daněk seznámil se svou budoucí (o rok starší) manželkou Františkou (pocházela z Návojné), když oba pracovali ve Slavičíně ve Zbrojovce (jako ročníky 1922 a 1921 podléhali totálnímu nasazení - nucené práci pro Říši). Po skončené válce se ještě v roce 1945 vzali a bydleli v Daňkově dosavadním bydlišti ve Francově Lhotě u jeho rodičů. Antonín Daněk byl nejstarším z pěti Daňkových dětí (3 kluci, dvě dívky). Soužití mladých manželů s rodiči A.D. asi nebylo jednoduché a tak Antonín Daněk využil "partyzánské" nabídky a odstěhoval se ještě v roce 1945 do Bantic na Znojemsku. Přidělen mu byl jeden z největších (možná že i největší) statků v obci Bantice. Mladým manželům se zde na prahu léta 1946 narodila dcera Marta. Jak moc se Antonín Daněk věnoval hospodaření na statku, nevím. Vím pouze tolik, že záhy se za ním do Bantic přistěhovala z valašské Francovy Lhoty celá Daňkova rodina. Křtiny malé Marty se v červnu 1946 konaly v nedalekých Prosiměřicích (viz foto). Mladá Daňkova rodina však již v roce 1946 odchází do Suchohrdel u Znojma. Antonín Daněk s rodinou zde bydlí v "partyzánské" tzv. Havranově vile a hledá, jak by rodinu uživil. Tak se v únoru 1947 konečně usazuje. Dostává do národní správy hostinec v Božicích. Jednalo se o hostinec, který měl do této doby ve správě řezník František Smetana. Smetana si zde ponechal pouze malou prodejnu masa (vlevo od vrat je zazděný vstup a okno). Daňkovi tak započali nový společný život a společnou rodinnou živnost. Daňkům sem pravidelně jezdívali pomáhat jeho bratři Láďa (Vladimír) a Pepa (ještě žijící v Kanadě - dodatečně blahopřeji k letošním 80-tinám). Paní Daňkové sem později jezdíval pomáhat její synovec Jan Maděrka. Život v hostinci v těchto letech byl radostný. Jak vzpomíná Daňkův bratr Josef, jezdívali sem snad každých 14 dní pomáhat při sobotních zábavách. V týdnu se zde scházívali sousedé a kdyby žili, asi by přidali ještě hodně historek k té nejznámější, podle níž se jednou rozkurážený Antonín Daněk rozpomněl na svou partyzánskou minulost, vytáhl pistoli a několikrát vystřelil do stropu! Že řada hostů volila v pudu sebezáchovy raději skok oknem ven, protože netušili, co se děje a co se může ještě dít, je dneska úsměvné, ovšem tehdejším aktérům určitě do smích nebylo... . Jasně, není to nic k obdivování, ale snad nám to Antonína Daňka nějakým způsobem trošku víc přiblíží a zlidští a získáme tak lepší představu, jaký vlastně byl. Své kontakty s bývalými partyzánskými druhy Daněk nepřerušil. Vzájemně se navštěvovali a předávali si zkušenosti i informace. Tak se taky Daněk dozvěděl, že odstavovaní a nespokojení partyzáni začali po komunistickém převratu v únoru 1948 vytvářet síť odbojové organizace s názvem Světlana. Začali ji budovat jako partyzánský oddíl: trojkový systém, velitelské a zpravodajské funkce, písemné přísahy, krycí jména, tajné schůzky, shromažďování zbraní a vysílaček. Přes noc na 25. února 1949 byly Božice a České Křídlovice zaplaveny letáky s protikomunistickým obsahem k 1. výročí únorového puče. Tiskly se na cyklostylu v domě bratra Františka Smetany Josefa (dnes zde bydlí paní Romaniuková) pod kostelem.
A kola božické Světlany a poslední kapitoly Daňkova života se nemilosrdně roztáčela dál.
                                                                             Ladislav Nevrkla














Žádné komentáře:

Okomentovat