O tom našem setkávání. Na Noci kostelů, u kulatého stolu i v kině

Noc kostelů v Lechovicích 25.5.2018

Páteční pětadvacátý květen 2018 mi nadlouho zůstane v paměti. Už když jsem psal upoutávky na akce, které můžeme toho pátečního podvečera a večera navštívit, uvědomil jsem si, že mají všechny něco společného, nějaký společný jednotící motiv. A tím motivem je SETKÁVÁNÍ LIDÍ.


Komu se to zdá přitažené za vlasy, ať sleduje tok mých myšlenek se mnou. Není to dneska nic samozřejmého ani běžného. Nepotkáváme se, nesetkáváme se, omlouváme se, vymlouváme se, spěcháme, prcháme....sledujeme hodinky, mobily, klikáme, otvíráme, zavíráme, ale že bychom se na chvilku zastavili, zklidnili, odložili běžné "neodkladné" starosti, radosti i strasti, to teda moc neumíme. A přece..........
Na Noc kostelů v Lechovicích jsem byl dost zvědavý a docela natěšený. Vlastně mě jak magnet přitáhl jediný bod programu: přednáška sestry Václavy z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. Rodiny nazvaná Řeholní život po roce 1948. Orientační čas pro začátek se posunul téměř o hodinu. V lechovickém poutním kostele Navštívení Panny Marie zkoušel Salonní kvartet Brno (nádhera!) a první návštěvníci jsme seděli na lavičkách kolem kostela. Je to působivé místo, kde na vás dýchne barokní krása v přímém souznění nádherné májové jihomoravské přírody. Až si připadáte jako v jiném světě.... a to se nedaleko dělá obchvat a kousek od poutního kostela je ubytovna pro lidi v nouzi. Mezi návštěvníky jsou jak farníci, tak my "lidé z venku". Naší známou, kolegyní z jiné sociální služby, jsme zváni na večerní posezení na zámeckém nádvoří. Noví "zámečtí páni" Renata a Jiří Šustrovi jsou lidé vstřícní a milí a stali se nedílnou součástí týmu, který již podruhé Noc kostelů v Lechovicích připravuje. Konečně se dveře chrámu otvírají. Zjišťuji, že jsem podcenil oblečení, ale s tím už nic nenadělám. Chrám se postupně zaplňuje. Potkáváme či vidíme další známé tváře z Práčí, Borotic, Jaroslavic i pana doktora ze Znojma s početnou rodinou ... Připravená je i sestra Václava se svými kolegyněmi, připravený je i hlavní organizátor akce. Trpělivě čekáme na příchod duchovního správce lechovické farnosti otce Marka. Příjezd z Prahy po kvalitních českých dálnicích a silnicích není jednoduchý. Tomu v Česku rozumíme úplně všichni! Tak katastrofální stav komunikací aby jeden pohledal....však jsem taky dneska odpoledne jednu takovou nečekanou (nedávno zalepenou, dnes již opět hladovou) "jamku" na krajské silnici směrem na Mackovice vymetl... Vnímáme a oceňujeme nádhernou, co nádhernou, přenádhernou květinovou výzdobu majestátního barokního kostela, kterou vytvořila paní Eliška Chlupová s dcerou Eliškou... Konečně jsme se dočkali a program může začít podle plánu....
Vyprávění sestry Václavy je fascinující. Jednoduché, prosté, obyčejné a neobyčejně lidské. Je působivé, posluchači probíhá hlavou tok obrazů, o nichž sestra Václava vypráví. Vzala to od počátků Kongregace přes obě války, těžká padesátá léta, nadějný rok osmašedesátý, podivnou dobu let následujících až po radostný a nadějíplný rok 1988 do současnosti. Skoro bych řekl, že jsem ještě nikdy neslyšel tak hluboce lidský příběh pronášený bez zloby, zášti, závisti, nenávisti, ponižování a špinění jiných, nadávek, osočování a výčitek. Nic takového jsme po celou dobu vyprávění sestry Václavy neslyšeli a neviděli. Zato jsme vnímali všechny zákruty lidského života, který chtěla kola dějin semlít, ale ono se to nikdy nepodařilo. Nepodařilo se žádné válce (Kongregace sester vznikla při Červeném kříži v roce 1886 jako pomoc přímo na bojištích a v lazaretech), nepodařilo se to žádné totalitě, byť ta rudá byla záludná a skrytě nebezpečná. Sestry přežily i pobyt "ve vyhnanství" na zámku v Lechovicích. Režim je chtěl rozptýlit a zničit vymřením. Platil zákaz přijímat novicky a posílány byly klidně ze dne na den do vysídleného a nově osidlovaného pohraničí. Proto taky ty Lechovice v roce 1958, ale taky třeba Mirošov v západních Čechách, který pamatuju z vojny. Těch míst jsou desítky!!!! Všechny jsme viděli na promítacím plátně... Vždycky šlo o službu v nemocnicích, školkách a školách a později za totalit v sociálních službách, především v domovech a ústavech... Záblesk svobody za "pražského jara" roku 1968, využily i církevní řády. Nádherná slavnost přijímáni novicek proběhla i v Lechovicích. Jako "nevěsty" byly celé v bílém, dostaly závoj a pak teprve řádový oblek, jaký u sester známe všichni. Jen jsem zapomněl, jak se tato slavnost jmenuje. Třeba mi někdo pomůže. Sestra Václava už byla přijímána tajně v roce 1972 a její osobní vzpomínka na tento obřad v místech, odkud nám vyprávěla, byla dojemná. Sestry však ani "ve vyhnanství" nerezignovaly a nesložily ruce v klín. Opravovaly, přestavovaly i stavěly v objektu, který obývaly a který nebyl jejich. Bylo to se souhlasem, ovšem za jejich peníze.... Nikdy se nevzdaly a neklekly před mocnými. Tak třeba v roce 1954 odmítly jít na pokyn matky představené k volbám. Všechny. Matka představená byla zatčena  a vězněna. Propuštění se dočkala až na amnestii v roce 1960... To už byly sestry skoro dva roky v Lechovicích. "Chceme domů," bylo jasné a nezlomné přání sester po sametové revoluci. Byl jim vrácen klášter zabavený státem v 50.letech a v roce 1994 se vrátily do Brna na Grohovu...

Poslechl jsem si ještě nádhernou skladbu Viva la vida od skupiny Coldplay v podání Salónního kvarteta Brno (I. housle, II. housle, viola a violoncello) a píseň Mít rád bližního svého (píseň Máří Magdaleny z muzikálu Jesus Christ Superstar) v podání Moniky Šimonové ...........

Projížděli jsme kolem kina Marta, kde se právě promítal jiný fascinující příběh britských, francouzských a belgických vojáků (a taky dávného božického občana pana Jana Fráni) při evakuaci z přístavu Dunkerk v roce 1940. Taky zde se podle článků ve Znojemském deníku a Mladé frontě Dnes scházejí lidé, kteří vytvářejí určitou komunity, v níž jim je dobře...

No a příběh pátečního večera jsem dopsal "u kulatého stolu". Před devátou už byla většina "pátečníků" doma, ale přesto jsme se tam ještě potkali čtyři (plus tři u vedlejšího stolu, s nimiž jsme taky hodili řeč).  Prostě JSME SE POTKALI. Krásný, nezapomenutelný - jinak docela obyčejný - pátek.
                                         (lan)

PS. Jo a ta slavnost je "obláčka".