čtvrtek 15. listopadu 2012

Konec stagnace aneb jak Brežněv málem vypadl z rakve

5.11.2012 uplynulo 30 let od úmrtí jednoho ze starců z Kremlu, Leonida I. Brežněva. Zdánlivě to do života Božic nepatří, ale jednu nezapomenutelnou vzpomínku na to většina lidí má.
Když totiž Brežněva pohřbívali, pohřbívali ho do země a při spouštění do hrobu se jim rakev na jedné straně vysmekla a žuchla do hrobu! S odtupem času se říká, že to byl jakýsi symbolický začátek konce. Minimálně to v daný moment byl dlouho očekávaný konec nehybnosti (jak se politologicky říkalo stagnace). Doba, kdy se nic podstatného neměnilo - hlavně na nejvyšších postech byly vidět pořád stejné tváře. Generace nás dvacátníků byla politicky dost mimo. Přísnou cenzurou jsme byli připraveni o možnost vidět věci jinak, v jiných souvislostech, jak se dneska říká: jiným úhlem pohledu. A nepomohly ani špatně zkušenosti v rodině či v práci nebo poslech zahraničních rozhlasových stanic či sledování rakouské televize. Ale k tomu někdy jindy. Teď ještě pár slov k Brežněvovu pohřbu.
Doba stádnosti, kdy všichni museli dělat všechno a nikdo neměl vybočovat z řady, se v té době projevila v tom, že už i žáci základní školy museli povinně sledovat i se svými učiteli přímý přenos tohoto pohřbu. Nevím už přesně v kolik hodin to bylo, ale muselo to být v době školního vyučování. Ve škole jsme měli tuším pouze dvě televize: v oblíbené zeměpisné pracovně se starými sklápěcími sedačkami v lavicích a v družině. Mou třídou byli tenkrát šesťáci. Bylo jich snad 35! Nás (a ještě nějaké další třídy) poslali proto sledovat Brežněvův pohřeb do I. MŠ. Tam byla televize dole v přízemí (pak tam býval obchod Burdových). Pamatuju si jen, že ten den pršelo (taky symbolicky?), že samozřejmě nešlo udržet hrobové ticho při tom stádním sledování televizního přenosu a že jsme byli úplně zděšení, když se ta rakev řítila do hrobu. A pamatuju si i to, že jsme až na pohřbu poprvé viděli vdovu po L. Brežněvovi. Tenkrát se soukromí politiků i veřejně činných osob (umělců, sportovců) drželo v anonymitě, takže to, co zažíváme dnes díky bulváru, nebylo prakticky možné. Vzpomínala dnes bývalá televizní hlasatelka Jaroslava Panýrková, jak ji na hodinu vyrazili počátkem ledna 1973 z ČST, protože na příkaz generálního ředitele Zelenky natočila novoroční projev za nemocného prezidenta L. Svobodu. Nejvyšší vedení KSČ prý  nevědělo (?), kde se projev natáčí a po odvysílání ji za to, že si dovolila vstoupit do míst, odkud byly prezidentské projevy natáčeny, vyrazili. Generální ředitel jako člen ÚV samozřdejmě na svém místě zůstal. Jak jinak.
Pamatuji si, že s odchodem Brežněva byly spojovány velikánské naděje na změnu. V Československu ožíval hlavně duch osmašedesátého. I já jsem si myslel, že to tak půjde! Jo, svatá prostoto! Nešlo nic. Na trůně se vystřídali další dva starci a teprve nástup Gorbačova znamenal změnu. S tou už se dalo leccos spojovat. U nás se to zdržovalo, jak to šlo (pamatujete na vtip, koho zvolit po Husákovi generálním tajemníkem a v sále to šumělo: kéš já, kéš já. A tak zvolili Jakeše!). A nejen v patrech nejvyšších, ale i v těch nejnižších. Asi tak jako se trenér nároďáku až do včerejška bál povolat více nováčků, tak to tenkrát vypadalo v politice. Tam se objevil jediný mladý novic Marian Čalfa, Kolik nováčků-mladíků se skutečně uchytí v naší současné fotbalové reprezentaci, je zatím taky ve hvězdách.
Mě těší, že se do božické komunální politiky dostalo v posledních volbách tolik nových, mladých tváří. Stali se z nich komunální politici. Z některých možná "přes noc", ale to vůbec nevadí. I u nás byla v roce 2010 zlomena předchozí éra. I když nazývat ji érou stagnace nebudu. S komunistickým obdobím ani léta 1990 - 2010 neměla již mnoho společného. To negativní bylo, že se skoro 20 let nic neměnilo, pokud šlo o stěžejní tváře. A v tom byla ta základní chyba. Stačí se podívat kolem nás: tam, kde mají vedení 20 a více let, tam je to většinou patrné na první pohled. A nebylo to jinak s Karlem IV., Marií Terezií, Františkem Josefem I., T.G. Masarykem a nakonec i Gustavem Husákem. Byli prostě u moci moc dlouho. Kde škodě své i své země (u starostů pak obce). To je můj úhel pohledu.
                                           Ladislav Nevrkla

1 komentář: