sobota 12. března 2011

Světlana 58: Jak to teda bylo s partyzány? (Na delší dobu naposledy)


Byl jsem nedávno v Moravském Krumlově na besedě o partyzánském odboji na jižní Moravě v letech 1944 – 1945. Přednášku našeho předního odborníka dr. Vladimíra Černého z FSS MU Brno a bohatou diskuzi účastníků (vesměs z Mor. Krumlova) rámoval jeden otazník visící obrazně řečeno ve vzduchu: Jak dneska hodnotíme činnost partyzánů? Jak se díváme na jejich „odvážné“ kousky? Pomohli vůbec v boji proti fašismu? Nebo to byli nezodpovědní dobrodruzi, kteří si v lesích vybíjeli svou agresivitu, ukájeli touhu po dobrodružství či svou zálibu ve zbraních, popř. v alkoholu a výstředním chování? Oslabovali nepřítele, nebo komplikovali život civilnímu obyvatelstvu v místě svého působení?
Podobně – i když možná jiným úhlem pohledu – si postěžoval znojemský vojenský historik Václav Alexa při vernisáži své výstavy v galerii v Domě porozumění na Slepičím trhu, že se v současné době snižuje celkový význam odboje, z hrdinů se dělají vrazi a z vrahů hrdinové. „Na Znojemsku působily hlavně dvě partyzánské brigády, jejich působnost je z větší míry obestřena tajemstvím. V 90. letech se snižoval jejich význam, přestože se zapojily do významných bojových akcí nejen na znojemském okrese, ale také v rámci jižní Moravy,“ konstatoval Alexa. I v Mor. Krumlově byla jedna z těchto skupin podrobena docela ostré kritice místních. A podobně to slyším i u nás v Božicích z úst lidí, od kterých bych možná čekal pravý opak.
Takže: Co partyzáni? Bylo to „Sedm statečných“, kteří pomáhali bezbranným vesničanům proti Calvérově bandě? Nebo to byla naivní „sedmička ztracených existencí“ s různou motivací své charitativní aktivity, která sama měla i zavinila poměrně velké ztráty na životech. Připomíná mi to vůbec všechno současné „borcení ikon“ a negaci osobností a jejich činů. Úplně se zapomíná, že v dané době prostě odmítali pasivně přežívat pod vládnoucím režimem, odmítali dále s takovým režimem kolaborovat, i když mu předtím často třeba i věrně sloužili, byli odhodláni udělat „něco“, o čem byli přesvědčeni, že vládnoucí struktury oslabí, znejistí, znervózní, či dokonce přispěje k jejich pádu. A je prakticky jedno, jestli se jedná o výše zmíněných „Sedm statečných“, nebo třeba Jana Žižku (dnes lapka, nájemný žoldnéř a bezcitný ničitel kulturních památek), Juru Jánošíka (on a jeho „horní chlapci“ byli vlastně bezdomovci, kteří přepadávali a okrádali pokojné spořádané občany), české vojáky – účastníky  vojenské vzpoury v Rumburku na jaře 1918 („blbci“, kteří se vzbouřili a zahodili pušky, skončili nakonec před polním soudem a popravčí četou) nebo statečné jedince protifašistického odboje – za všechny třeba připomenu příběh nešťastné smrti generála V. Luži. Nevím, jestli jste pochopili, co tímto chtěl básník říci. Ale asi tolik: V nestandardní, extrémní době – tyranie, bezpráví, diktatury, války – máme právo se tomuto zlu postavit. Jak říkal Drdův Vyšší princip: Vražda na tyranu není zločinem.
Proto se já osobně dívám na působení partyzánů vesměs pozitivně (excesy, o kterých víme, nemůžou znevážit celé hnutí) a podobně hodnotím i projevy odporu či odboje proti režimu, který byl v naší zemi nastolen po 25.2.1948. Proto jsou pro mě božičtí občané odsouzení v procesu „A. Švarc a spol.“ v červnu 1951 hrdinové hodní úcty a trvalé vzpomínky. A stejně tak hlavní organizátor a iniciátor „Světlany“ v Božicích Antonín Daněk. Nikde jsem zatím nenašel žádnou průkaznou indicii, která by dokládala, že by svou činnost partyzánskou či tu v roce 1949 nějak znevážil nebo pošpinil. Kontroverze při hodnocení působení partyzánské skupiny Ploština popsal dobře její člen, později známý spisovatel Ladislav Mňačko (Smrt si říká Engelchen). Členem této skupiny byl i Antonín Daněk. Pamětníci tamějších událostí na jedné straně vytýkají partyzánům nečinnost při obraně. Druzí jim vytýkají, že vůbec byli a v dané lokalitě působili. Třetí berou jejich partyzánský boj jako významnou formu odporu. Zvlášť starší generace vnímaly mezi partyzány hodně ruských příslušníků, což měla být záruka „kvality“. Bohužel nejednou tomu bylo právě naopak.
A stejné je to s hodnocením působení proti nastupujícímu komunistickému režimu. Kdo ho pomáhal budovat, kdo mu sloužil, kdo mu věřil, ten jakýkoliv odpor proti němu neuznává a dodnes se diví, co ten Daněk, Kudlička, Nevídal, Švarc a spol. vlastně chtěli? On se jim nelíbil nastupující komunismus? Proč? Přečtěte si Kunderův Žert (nebo se podívejte na stejnojmenný film), bude vám možná jasněji. Daněk měl navíc ještě jeden problém. Měl být StB zatčen (11.3.1949), skrýval se u L. Smrčka na Kolonii, potom u Šumné a nakonec po 14 dnech přešel u Čížova ve čtyřčlenné skupince do Rakouska. Pobyl v utečeneckém táboře a stal se z něj pravděpodobně agent chodec (kurýr západních zpravodajských služeb). Dvakrát se do Česka vrátil. Bohužel existují doklady o tom, že při druhém návratu v květnu 1949 byla na jeho pobyt v Božicích upozorněna StB. Vše ukazuje na to, že mezi světlanáři v exilu zavládla „disharmonie“ a Daněk „byl obětován“. Jak jsem to již před časem popsal v příběhu Svědek, který byl umlčen (viz http://www.probozice.wz.cz/index.php?menu=110420101 ).
Dodnes mě taky zaráží, proč se žádný profesionální historik nezabývá podrobněji postavou majora Ludvíka Hlavačky? Co dělal tento vysoce postavený příslušník StB v Božicích? Proč se angažoval při zatýkání „nějakého“ Daňka? Nebo nebyl Antonín Daněk jen tak NĚKDO? V rámci Světlany na Znojemsku se Daněk významně podílel na budování její organizační struktury a letákové akci k 1. výročí únorového převratu v roce 1949, v rámci svého kurýrního působení však podle mého zjištění neměl za sebou žádnou speciální akci. Ve spisech StB se sice hovoří o tom, že se měl údajně ve spojení s jiným kurýrem (s nímž se měl setkat při svém květnovém pobytu v Pohořelicích) angažovat ve fyzické likvidaci nějakého režimního představitele z Brna. Ale v tomto případě dávám spíše za pravdu historikovi Petru Zídkovi z Lidových novin, že si StB řadu údajů do vyšetřovacích spisů prostě vymýšlela, konstruovala a tvořila sama. Na druhou stranu je fakt, že dobová propaganda líčila západní agenty jako krvežíznivé zabijáky ve službách imperialismu. Dosavadní zjištění však říkají, že případy, kdy kurýři někoho zabili, jsou spíše výjimečné. Jejich cílem bylo hlavně nenápadně plnit zpravodajské úkoly.
Je tady pořád hodně nezodpovězených otázek než průkazných odpovědí. Skládá se i mozaika ze vzpomínek pamětníků. Něco opět v nejbližší době zveřejním.

                                                                                                            Ladislav Nevrkla

Na fotografiích je zachycen Antonín Daněk jako partyzán (na jedné i s blízkým kamarádem Josefem Matúšem), žádost A. Daňka o vydání partyzánského průkazu, Daňkův partyzánský průkaz poškozený po Daňkově smrti, Daňkův hrob v Prosiměřicích (původní a současná podoba), plán Daňkova útěku do exilu v roce 1949, Daňkův kurýrní průkaz v exilu a též zatím nerealizovaný návrh pamětní desky A. Daňkovi na budově bývalého Daňkova hostince.


3 komentáře:

  1. pajaspacir@seznam.cz10. ledna 2012 v 18:08

    Musím říct, že jsem už dlouho nečetl takhle zajímavý a hlavně ideologicky nezaujatý článek historika. Díky

    OdpovědětVymazat
  2. Tomu říkám historické info,jako prasynovec pana Daňka jsem se zase dozvěděl o něco víc. Dekuji

    OdpovědětVymazat
  3. Mám zase nové informace k Antonínu Daňkovi a brzy se k nim vrátím.

    OdpovědětVymazat