Cesta do kopce!

Slavný božický světoběžník Jan Fráňa, kterého jsem měl tu čest osobně poznat, nazval dokument, jež o něm v roce 1991 natočila ČST, "Cesta do kopce". Měl na mysli ten hrozný kopec od Jednoty k sýpce. Utkvěl mu nadosmrti v paměti.
Chodím tím kopcem skoro každý den půl roku a asi mi taky nadosmrti uvízne v paměti. Pan Fráňa byl školák, který tudy chodil někdy v letech 1913 a 1914 do I. třídy základní školy v dnešní budově I. MŠ. Byl jediným českým školákem (bydlel na nádraží) a občas se se svými německy mluvícími spolužáky dostal do křížku a asi to musel brát po té cestě do kopce zvaného tenkrát Kastenberg zrychleným tempem! Asi proto byl pro něho ten kopec nezapomenutelný. Mě sice (zatím) nikdo do kopce nehoní, přesto jsou mé zážitky z ranních nákupů pomalu ale jistě nezapomenutelné. Krajnici mi sice "súska" trošku spravila, ale občas jsem nucen skákat za krajnici (o chodníku zde se zatím ani neuvažuje), abych nepřišel čirou náhodou k úrazu! Dneska jsem měl takové zážitky dva. Když jsem byl někde na úrovni zahrady nad starým Bačovým barákem, vynořila se ze šera zatáčky u Němečkových postava cyklisty (jak jsem posléze zjistil starší cyklistky) jedoucí na NEOSVĚTLENÉM KOLE! Naštěstí jsme si v 5:50 h bez problémů vyhnuli. Pár vteřin nato vletělo do téže zatáčky osobní auto. Padesátkou nejelo ani omylem a řidič si to brousil až téměř krajnicí, po níž jsem se chystal právě pokračovat v cestě do kopce. Viděl jsem vyděšené oči řidiče, který byl zaskočen nejen prudkou zatáčkou, která ho vynesla (asi tudy často nejezdí), ale i mnou, chodcem, který se mu tam náhle zjevil. Naštěstí pro nás oba tudy nikdo jiný neprojížděl, řidič volant strhl a pokračoval v cestě. Stejně jako já.
Vím, že mi řeknete, ať chodím jinou cestou. Ale znáte to: člověk jde cestou nejkratší, i když ne vždycky nejbezpečnější. A tak budu i nadále putovat po krajnici, z kopce i do kopce.

                                                                     Ladislav Nevrkla