Nevím, jak často se díváte na pořad Cesty víry, který můžeme sledovat každou neděli odpoledne a v reprízách potom i v jiných časech. Dnešní program tohoto cyklu měl název Ženy muklů a byl věnován vzpomínkám rodinných příslušníků politických vězňů 50. let z obce Bantice. O cenné a jedinečné vzpomínky se s námi podělila především 99letá Marie Šeligová, její dcery a dcery dalších dvou vězňů Aloise Františe a Josefa Rösnera.
Pořad připravil brněnský historik Libor Svoboda z Masarykovy univerzity a shlédnout ho můžete na ČT 2 v po 15.2. ve 12:05h, v út 16.2. ve 13:15 h a v ne 21.2. 05:00 h.U bantického kostela je pomník se jmény pěti bantických občanů, kteří byli v roce 1952 Okresním soudem ve Znojmě odsouzeni k různě vysokým trestů za údajnou protistátní činnost. Spolu s nimi bylo souzeno za stejnou činnost i několik občanů Práčí (např. František Brindza nebo Jan Mucha), neboť zde žil podle obžaloby hlavní organizátor celé údajně protistátní skupiny rolník František Plichta.
Rodiny odsouzených odpůrců komunistického režimu netrpěly pouze ztrátou otců a materiálně, ale velmi silně i psychicky. Děti byly často ještě velmi malé a vůbec nechápaly, proč s nimi jejich tatínci nemůžou být doma, proč je nemohou ani pořádně navštívit ve věznicích. Jedno měly ale všechny bantické rodiny společné, a to byla víra.
Paní Šeligová v závěru dokumentu velice smířlivě ale odhodlaně říká: Prožila jsem to, i to, co si tady na mě navymýšlali a nadělali proti mně zla, to si bude muset každý jednou na věčnosti odpykat!
(lan)
V televizní anotaci k dokumentu se uvádí:
Osudy politických vězňů z padesátých let jsou obecně známé. Jaké ale byly osudy jejich žen, které za ně bojovaly v době, kdy byli zavření v pracovních táborech? Nebyly na tom nakonec ještě hůř než oni? A jakou roli hrála v jejich boji o přežití víra? Režie K. Špalek
Malý pomníček v Banticích na Znojemsku připomíná jednu z vykonstruovaných kauz totalitního režimu, kterých byly v té době tisíce. Místní hospodáři, kteří odmítli vstoupit do družstva, byli odsouzeni k vysokým trestům a všichni skončili v uranových dolech. Co ale víme o jejich ženách? Svůj úděl nesly statečně a praly se nejen o každodenní přežití svoje a svých dětí, ale také za své zotročené muže. Zůstaly bez prostředků, na krku měly mnoho dětí, sužovaly je nepřiměřené dodávky státu, a přitom jejich hospodářství postrádalo hospodáře. Oraly, sely, vláčely. Při šťárách STB mnohé pomýšlely na nejhorší. Jediné, co jim zbylo, byla víra. Bez ní by jen těžko zvládly nezvládnutelné. Dnes je jen velmi málo pamětnic, které těžkou dobu padesátých let zažily a mohou o ní přinést autentické svědectví. Jednou z nich je devětadevadesátiletá Marie Šeligová, manželka jednoho z odsouzených a její dcery, které na den zatčení otce nikdy nezapomněly. Velmi poutavá jsou také svědectví Františky Vystrčilové a Marie Šalamounové, dcer dalších odsouzených. O tom, co pro vězně znamenala rodina a oni pro rodinu, vypráví politický vězen Leo Žídek. Vyprávění bantických žen není pochmurným příběhem, je to svědectví protkané boží milostí, láskou a vírou. Takovou, co měla sílu udržet nad vodou lidi na okraji společnosti – ženy muklů.
Žádné komentáře:
Okomentovat