úterý 9. dubna 2013

Hrst veselých vzpomínek aneb Paměti Františka Maxery

František Maxera vpravo
Dostal jsem zajímavý, moc zajímavý dopis. Dopis z Alberndorfu, poštovní razítko z Retzu v Dolním Rakousku. Vlastně kousek za hranicemi. Odesílatel František Maxera. Jméno znám, osobně jsme se ale asi nikdy nepotkali nebo jsme o sobě nevěděli.
Jak píše: " Na internetu .... jsem objevil kapli mezi stromy, kterou nosím s sebou světem jako fotografii vypálenou na CD mé paměti." Ta kaple stojí u Boskovštejna, v krajině i mého dětství a mládí. Několikrát jsem o ní psal a určitě i na tomto webu. Pan František tam objevil mé jméno a svěřil mi teď hodně zajímavých a důvěrných informací, o nichž leccos vím a jejichž aktéry znám. Sám si užil za minulého režimu své. Patřil do okruhu lidí kolem skupiny Plastic People, Mejly Hlavsy, Dany Němcové a Václava Havla. Podává zajímavé svědectví o páteru B. Kovářovi z Tovaryšstva Ježíšova, faráři v Hostimi, a jeho předčasném úmrtí po "uvyslýchání StB" koncem 70. let. Prostě svědectví, která nesmějí zapadnout.
A pan František mi poslal i dvě básně inspirované krajinou kolem boskovštejnské kaple. Obě napsal v rodném domě v létě 1975 po svém návratu z věznice Plzeň-Bory. Jedna z nich je otištěna ve sborníku Takovej vodnatej papírovej člověk, který je uložen v knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze 1. Druhá je zatím pouze  v rukopisné sbírce Hrst veselých vzpomínek. Při vědomí toho, co František Maxera zažil a co vrcholilo jeho nedobrovolném vystěhováním do Rakouska koncem 70. let, je to dílo silné osobnosti. Báseň věnoval jiné známé osobnosti Sváťovi Karáskovi (básník, písničkář, bojovník za lidská práva, chvíli též v politice).
Přečtěte si úvodní sloku této básně:
.....
Kapli božího zázraku lemují dvě lípy
ta lotr po levici ta lotr po pravici
za kaplí božího zázraku rozprostírá se dálka
s nedozírným bořím na obzoru

Pan František mi poslal odkaz na zajímavé webové stránky, kvůli kterým také toto celé píšu. Kdo chce vědět víc o naší nedávné minulosti, ať si otevře http://sdruzenipamet.cz/pamet/ a třeba se hodně začte. Občanské sdružení Paměť rozvíjí svou činnost i na jižní Moravě, hlavně na Mikulovsku. To od nás není zase až tak daleko. Třeba taková Stezka svobody. O ní se tam píše: Ojedinělou formou stálé výstavy je projekt Stezka svobody připomínající odvážné lidi, kteří riskovali životy a neváhali řešit svou situaci mnohdy odvážnými činy zaplacené tím nejcennějším, a to vlastním životem. Stezka je určena pro turisty i cyklisty, byla vybudována na místech signální stezky kudy do roku 1989 vedl drátěný zátaras a je dlouhá dva a půl kilometru. Začíná na mikulovském zámku, vede ke Staré Celnici a končí pak v Sedleci. Cesta je vyasfaltovaná a podél ní je umístěno třináct panelů s přesnými popisy událostí v českém a německém jazyce, včetně fotodokumentace, které se tehdy staly. U Staré Celnice je navíc ještě jeden panel, který financoval polský Insytut Pamieci Narodowej a je věnován právě zabitým Polákům.
O jednom z těchto případů jsem tady psal nedávno - viz http://www.probozice.blogspot.cz/2013/03/z-historie-vu-bozice-cil-byl-sestrelen.html.
                Ladislav Nevrkla


1 komentář:

  1. Rád jsem si přečetl článeček o p. Maxerovi a pak si otevřel další články jako případ Babice a o železné oponě. V případu Babice je několik nedostatků a chyb. Např. P. Bula se jmenoval Jan, nikoliv Jiří, jak je na jednom místě uvedeno, ale to může být překlep. No a s tím pobytem a střílením v žitném poli to bylo trochu jinak, ale to bohužel nechtějí současní pátrači a historikové připustit. Sám jsem se o tom přesvědčil, když byla před několika lety vernisáž výstavy o Babicích v Zámeckých konírnách a uvedení knihy Mlynáři od Babic. Tázal jsem se, jestli také prověřovali, že Malý zastřelen nebyl a naopak odvezen od pole a pak několika lidmi v průběhu let poznán, a to, že byl nahrazen přivezenou mrtvolou. V článku je řeč o kapitánovi a není ani jednou uvedeno jeho jméno čili Ladislav Malý, který pocházel z Kojetic. Ten v poli zastřelen nebyl, byl pod ochranou StB. Sám zde údajně zastřelil a postřelil Plichty, Mitysku ušetřil, aby mohl být pověšen a Malého odvezlo připravené auto. Po
    případu byl na několika místech a opakovaně spatřen. Poprvé jedním vězněm v případu Babice v jihlavské věznici a pak několikrát jinde ještě
    řadu let po případu. Namísto něj byla do pole přivezena mrtvola muže z Třeště. K zastřeleným a těžce zraněnému S. Plichtovi byl přivolán lékař
    Dr. Klempa z Lesonic až po 18. hodině navečer. Dr. Klempa Malého neznal, čili mrtvého nemohl poznat a napsal úmrtní list na člověka, kterým byl členy StB označen. Také se nikde nemluví o tom, že nejméně čtrnáct dnů před střelbou ve škole byly Babice obšancovány milicemi, vojskem a četnictvem a všichni, kdo přijížděli nebo přicházeli, či odjížděli nebo odcházeli z Babic byli kontrolováni. Je nanejvýš podivné, když ke
    střelbě ve škole došlo večer 2. července a k zatčení primitivně ukrytého v žitném poli Mitysky až pozdě odpoledne 3. července. StB hrála jednoznačně o čas, aby vše zapadalo do její režie. Nad hrobem Josefa Roupce neřečnil ministr Kopecký, ale jeho náměstek Griša Spurný. Jako důkaz mám písemné svědectví přímého účastníka pohřbu. Předčasným odchodem od hrobu si P. Jan Podveský řekl o zatčení. Celá akce byla dávno dopředu naplánována a zajištěna. Hlavním provokatérem byl již zmíněný Ladislav Malý. Je mnoho věcí, které zůstanou asi navždy skryty, poněvadž ti, kteří ještě žijí a byli nějak s případem spojeni se stále i po tolika letech bojí a své tajemství si odnesou do hrobu. F.V.

    OdpovědětSmazat