Že nevíte, kde je hledat? Nezbývá, než sednout na nějaký
dopravní prostředek, na nohy sportovní obuv a hurá na hranice. Na moravské
straně jsou výchozím místem Slavonice. Na první dojem trošku ospalé město
s hodně venkovským rázem a stále ještě viditelnými stopami čtyřicetiletého
pobytu „za dráty“. Proto jsem se tady ani moc nezdržoval a zamířil jsem do
daleko zajímavějšího místa, ještě více na hranicích, do Maříže. Asi třicet
chalup, některé zajímavě opravené, jiné kontejnery pro bezdomovce, ale hlavně
nádherná dílna, obchod a restaurace spojená s mařížskou keramikou. Něco
nádherného, úžasného, něco, co se musí vidět na vlastní oči.
Odtud není žádný problém vydat se na Trojmezí. Nejlépe na
kole, ale jde to i pěšky a jde to částečně i motorovým vozidlem. Cesta naprosto
kvalitní asfaltka bývalá tzv. signálka. Je to vůbec paradox: Aby se dalo dobře
kontrolovat zadrátované pohraničí, byly v 70. a 80. letech vybudované
asfaltové komunikace podél čáry, no a my je dnes využíváme pro turistiku! Asi 2,5 km dlouhá cesta
s mírným stoupáním je bezproblémová i pro méně zdatné turisty. Za odměnu
vás čeká „krmelec“ na odpočinek a za ním v lesní houštině trojhranný
hraniční kámen z roku 1920 s písmeny Č, M a Ö. Právě v tomto
místě se stýká zemská hranice Čech, Moravy a Rakouska. Česky a moravsky zvaná
Trojmezí, rakouskou němčinou Dreiländerstein. Návštěvu určitě využijete
k tomu, abyste chvíli pobývali v Čechách, chvíli na Moravě a chvíli
v Rakousku a přitom se pohybovali v desetimetrovém prostoru kolem
hraničníku.
Když jsem českým příhraničím projížděl někdy před 15 lety,
působilo na mě smutně, neutěšeně, jako by bez života. Dnes je všude patrné, že
se sem život vrátil, což je moc dobře. Ilustrativní pak je výše zmíněná malá obec Maříž. Po
roce 1945 odtud bylo vystěhováno původní obyvatelstvo, v roce 1958 byli
odtud vystěhovaní noví osídlenci a ti se mohli vrátit po roce 1989 a obnovit zde život. A
oni se snaží. Moc jim fandím.
Ladislav Nevrkla
Žádné komentáře:
Okomentovat