středa 28. října 2015

Seriál: Na východ od říše: Jak se dostaly moruše do Božic

Než se nám podaří zjistit, kolik italských rodin bylo evakuováno do Božic či Českých Křídlovic v roce 1915, projdeme se vybranými částmi autobiografické knihy Alda Gionga, vůdčí osobnosti občanů Pova, kteří se rozhodli poodhalit roušku sto let starých událostí, v nichž se ocitli jejich předci.


Oblast Trentina je už více než dvě a půl tisíciletí důležitým strategickým uzlem. Nejdříve ji kolonizovali Římané, poté barbarské kmeny Ostrogótů a v roce 568 Langobardi (ti sem přišli mimochodem i z oblasti dnešního Božicka, Boroticka a Šanovska). Ti v roce 774 podlehli Frankům Karla Velikého a oblast Trentina se stala karolinským pohraničním územím. A tím je vlastně dodnes. Trentino si však až do napoleonských válek uchovávalo svou autonomii jako biskupské knížectví.
V roce 1803 bylo Trentino poprvé anektováno k Rakousku. Po porážce Napoleona a po Vídeňském kongresu, který namaloval nové hranice Evropy, se definitivně stalo součástí habsburské říše. Tak jako byly součástí habsburské říše od roku 1526 i Království české a markrabství moravské. Sjednocující se Itálie (pod vedením národního hrdiny Garibaldiho) však chtěla připojit ke svému území všechny italsky mluvící provincie, mj. i oblast Trentina. Kdyby Rakousko v roce 1866 nekapitulovalo, asi by se Trentino stalo již tehdy součástí Itálie.  A přestože se Rakousko a Itálie staly v následujících letech spojenci, nedůvěra ze strany Rakouska byla završena vybudováním mohutných pevností na horách obklopujících město a tvořících hranici mezi oběma zeměmi.
Rozvoj Trentina a zvláště třeba městečka Povo byl na přelomu 19. a 20. století velmi výrazný. Nový most, nová silnice, lidová škola, jesle, nový hřbitov, domov důchodců a v roce 1896 železnice. Při stavbě hraničních pevností dostalo práci mnoho Italů. Ze zemědělských činností byl nejrozšířenější chov bource morušového. Tomu se věnovali téměř všichni venkované, jelikož tato činnost znamenala dobrý výdělek. Hodně dívek zpracovávalo zámotky bource morušového ve dvou přádelnách. Děvčata doufala, že si touto prací našetří na věno. Po svatbě už nebyl čas na práci v přádelně, ženy se musely starat o děti a obdělávat rodinnou půdu.

A tak se dostaly moruše do Božic. Bource morušového jsme tady asi nechovali, ale stromy s bílými či fialovými (hodně barvícími) plody tady dodnes najdeme.I jedno pomístní jméno v Božicích navždy asi zůstane. Všichni určitě víme, kde se říká U moruše.
"Bourec morušový se pěstoval u nás na hedvábí ještě snad v padesátých letech. Pamětníci vzpomínají na poválečná léta, kdy byly tendence pěstovat bource a hedvábí prodávat. Nicméně v našich klimatických podmínkách je chov trošku problematický, protože bourec je citlivý a potřebuje stabilní teplo a vlhkost."
Na druhou stranu je to docela sympatické zvíře na chov, protože pozornost vyžaduje jen dva měsíce v roce. V květnu, kdy se z vajíček vylíhnou nesmírně žravé housenky, které za neustálého okusování morušových listů nabudou za třicet dní asi desetinásobku své původní velikosti a váhy. A následně v červnu, kdy si nasycené housenky začnou příst kokony z hedvábných vláken, vypouštěných slinnými žlázami. Po týdnu se z nich vyklubou motýlci, kteří ani nelétají, ani nežerou. Jejich jediným posláním je zplodit novou generaci. "Bourec je docela roztomilé zvířátko, vlastně jedno z nejstarších domestikovaných zvířat. Je domestikované 5000 let a bez péče člověka není schopen přežít. I když je to hmyz, tak mám dojem, že nějakým způsobem reaguje na svého chovatele."
Bratr dědečka Alda Gionga - Giuseppe - patřil k těm občanům, kteří se zajímali od školních let o to, co se dělo kolem nich. Protože Rakousko umožňovalo národnostním menšinám vyučovat mateřský jazyk a používat ho ve veřejných vztazích, pilně se učil italštinu. Nadchl se pro dějepis a zeměpis a snil o tom, jak jednou pozná všechny provincie impéria i Itálii, sousední říši, kde se mluvilo stejnou řečí jako u nich doma (italštinou). Prostí obyvatelé Trentina a okolí si však vážili rakouského režimu, protože si mohli být jisti lepší životní úrovní než v italské říši, zatímco bohatí (podnikatelé) a urození (šlechtici) cítili mnohem více volání italské národnosti a toužili po připojení Trentina k Itálii.
Takovým zvláštním a svérázným způsobem přijímali obyvatelé Trentina mladé Italky ve věku 10 až 26 let. Myslet si o tom rituálu můžeme, co chceme, ale má zajímavou vypovídací hodnotu o dočasném přijímání imigrantů stejného jazyka a podobné kultury, ale z jiné země. Zároveň je to důkazem, že při cestě za relativním nebo skutečným blahobytem jsou lidé ochotni podstoupit ledacos.

           (lan)

Žádné komentáře:

Okomentovat