Měli jsme se bránit v září 1938?

SOS Hrádek v roce 1938

Těžká otázka a ještě těžší odpověď. Odhodlání bránit se bylo veliké, hlavně květnová částečná mobilizace ukázala, že v českém národě je nesmírné odhodlání. Skutečnost však byla jiná, naše vláda přijala Mnichovskou dohodu a pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva byly např. na jižní Moravě připojeny k Říši a začleněny do Župy Dolní Dunaj s hlavním městem Vídní.


O odhodlání bránit se svědčí i dokumenty z božické Kolonie. Řada božických Kolonistů (K. Balousek, D. Brázda, Š. Jandásek, L. Pavlík a L. Smrček) byla mobilizována a byla začleněna do jednotky S.O.S. Hrádek (Stráže obrany státu). Nedokončené malé betonové pevnosti (bunkry a řopíky) byly obsazeny čs. vojáky. To těžké zklamání po Mnichovu, když museli obranné linie bez boje opustit, bylo pro  ně celoživotní frustrací.
Místo toho se Hitler přijel do zabraných oblastí podívat a pozdravit německé občany těchto měst a obcí. Dělal to mazaně, protože jej doprovázeli vojáci z v březnu porobeného Rakouska (tzv. anšlusem), kteří měli v mnoha případech přímé rodinné vazby na své příbuzné v čs. pohraničí. Prostě to pro ně byli "naši". Přímo v Božicích Hitler nebyl. Při své inspekční cestě navštívil betonové pevnosti v okolí Pohořelic (tam jsou dodnes vidět na okraji města) a do Mikulova se vracel přes Drnholec.
Čeští vlastenci ze svých domovů odcházeli nebo byli vyháněni. Psal mi kdysi pan Votava ze Sao Paula, jehož otec Cyril byl za první republiky četníkem v Českých Křídlovicích, že ještě před záborem 9. a 10.10.1938 sebral otec rodinu a odstěhovali se do Jihlavy, odkud pocházeli, protože čeští četníci byli v přímém ohrožení života. Stejně tak opustily božickou Kolonii některé rodiny (Jandova, Smrčkova a obě Zatloukalovy rodiny), neboť jim hrozilo zatčení či nebezpečí. Je proto docela nehorázná stížnost jednoho z Němců odsunutých v srpnu 1945 z Božic, že jeho otci bylo po válce českými partyzány (Rudými gardisty?) nespravedlivě ublíženo a že byl fyzicky týrán. Zapomněl bohužel ten svědek dodat, že jeho otec Eduard Nagl byl představitelem jedné ze čtyř německých rodin, které obsadily čtyři zemědělské usedlosti v božické Kolonii v říjnu 1938, když je opustily výše uvedené české rodiny, protože se zde necítily v bezpečí. Svůj příběh nazval Útěk z domu číslo 282 v Božicích a najdete ho na str. 12 - 19 v nedávno vydané publikaci Vyhnání Němců z vlasti 1945 - 1946. Dnes má tento dům číslo 14.
Češi ve vnitrozemí se v různé míře zapojili do odboje nebo pomoci odboji. Můj děda Jan Nevrkla byl členem odbojové skupiny Obrana národa, kterou organizovali bývalí důstojníci čs. armády. V březnu 1941 byla Obrana národa gestapem rozbita, její členové pozatýkáni (pana řídícího odvedlo gestapo přímo od katedry před očima žáčků školy, můj děda byl zatčen souběžně, bydleli jsme vedle školy atd.) a odsouzeni k dlouholetým pobytům v koncentračních táborech. Má na svém domě pamětní desku.
Jiní se do odboje zapojili v závěru války, jako třeba pradědeček Zdeňka Viléma pan František Vitouš. Jeho pomoc paravýsadku Spelter u Myslibořic u Jaroměřic n. R. stála na počátku záchrany těchto mužů. Vděku se mu nikdy žádného velkého nedostalo a jsem přesvědčen, že by měl mít v Božicích u pomníku osvobození svou pamětní desku. Po válce žil na hájence v Českých Křídlovicích a je pohřben na božickém hřbitově. Jednoznačně statečný člověk, nebojím se říct: Hrdina! Stejně tak prošla válečnými útrapami sběrných táborů ve Svatobořicích a jinde Zdeňkova babička paní Božena Rezková a její sestra. I ty si zaslouží vrátit se důstojně do božické historie.
Skončím příběhem, který jsem zde již nedávno podrobně publikoval a který věrně ilustruje události po přijetí Mnichovské dohody v našem pohraničí:

Ozbrojené německé tlupy, utvořené z uprchlých Němců, tzv. freikorps, přepadaly naše polní stráže SOS za použití palných zbraní a granátů. Takové přepady a boje se odehrávaly v noci v době od 23. až asi do 28. září 1938. Tlupy freikorpsu zkoušely zmocnit se bojem obce Jaroslavice tak, jako se zmocnily obcí Ječmeniště a Hnanice, kde vyplenily, zpustošily a třaskavinami silně poškodily celní budovu. ... Situaci jsem hlásil svému veliteli. Po Mnichovské dohodě jsem opět přijel s hlášením do Znojma. Hlásil jsem mu, že rozhodnutí přijali většinou s opovržením, neboť jsou na boj připraveni. ... Ve Znojmě jsem pak mluvil s pplk. Matějů naposledy 8. října 1938 v Katolickém domě. Tam mně vydal dispozice pro ústup do Višňového, který měl být proveden dne 9. října 1938 v 10 hodin. Cesta autem pohraničím ze Znojma do Jaroslavic byla smutná. Jeli jsme opuštěnými obcemi a občas jsme potkávali hloučky vojáků vracejících se z pevnůstek. Večer jsme nespali. 

9. října 1938 ráno o 6. hodině vyhodili Němci třaskavinou železniční závory a uzávěry na silnicích Jaroslavice – Pernhofen – Zwigendorf a Gross Kadoltz. Jejich šedé pancéřové vozy se vyvalily po těchto třech silnicích. Dal jsem nastoupit četu, která byla na kopci v zámku, a pozorovala postup Němců od hranic. V sevřeném a spořádaném útvaru jsme pak odpochodovali z Jaroslavic. Když jsme byli za obcí, zvonili Němci umíráčkem, někteří naši vojáci se zlobili, že zvoní nám, ale oni zvonili svým.

Aby nás nedojeli, měli jsme na silnici Jaroslavice – Hrádek pevnou překážku (zátaras) z vozů a strojů, pevně sdrátovaných a řetězy spojených, pevnými zámky uzamčených. Za překážkou jsme nechali naši hlídku na motocyklech: vojíny Roberta Herzoga a Oskara Haskeho, oba z Miroslavi. Měli za úkol vyčkat příchodu Němců a pak se vzdálit, upozornit nás, abychom nepadli do zajetí. 

Za Hrádkem byla druhá překážka a za ní už čekala naše vozidla: 2 auta nákladní, 6 osobních a 8 motocyklů. Všichni jsme nasedli a kolona se dala do pohybu. Ustupovali jsme přes Božice, Čes. Křídlovce, Filipovice, Borotice, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Vítonice, Želetice, Domčice a Horní Dunajovice do Višňového – asi 39 km.

Německé obce, kudy jsme projížděli, byly již připraveny na uvítání okupantů. Silnice byly posety trávou a kvítím, po obou stranách v obcích stály špalíry obyvatelstva, školních dětí, hasičských sborů a spolků. Pořádek udržovali ordneři a hasiči v černých gumácích a vysokých botách. Všichni měli praporky, domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem a standartami. V každé obci byly slavobrány: „Wir danken unserem Führer!“, nebo „Wir danken unserem Befreiern!“.

Při přiblížení naši kolony k Božicím a Českým Křídlovicím počali Němci vyzvánět všemi zvony. Kapely spustily hymnu Deutschland über alles! A při vjezdu kolony do obce počali všichni mávat praporky a šíleně řvát: Heil! Řečník mačkal papírek a čekal, až některé auto zastaví. Vtom však zjistili, že jsme to my v uniformách vojenských a četnických. Volání slávy se změnilo ve výkřiky: „Fuj! Fuj! Da sind die Tschechen! Tschechische Hunde, tschechische Horde!“ a jiné nadávky a nejeden kámen dopadl i na nás. Když jsme se ohlédli v Práčích po hasičích, hrozili nám sekerkami. Ustupovali jsme velmi pomalu, ale jinak k násilnostem nedošlo. Ale byli jsme připraveni na vše. Tu jsem poznal, jak by se nám vedlo, kdybychom šli pěšky s batohy na zádech. 

Dosti výmluvné a emotivně vypjaté vzpomínky jednoho z československých vojáků. Plyne z nich jediné poučení: Mnichov se již nesmí nikdy opakovat. To se stane, když budeme dodržovat svoje spojenecké závazky a důsledně jejich plnění vyžadovat i od svých spojenců. To se totiž během mnichovských událostech nestalo. Chci věřit, že dneska je to jinak a že my svoje spojenecké závazky vůči NATO plníme a na naši armádu dáváme dostatečné finanční prostředky. Armáda byla kromě statečnosti a odvahy taky vždycky o penězích. Musel je dávat i bratr Žižka, byť zpočátku do společných kádí na husitském Táboře... Kdovíjak dopadne nově natáčený film o tomto největším a nejznámějším českém válečníkovi, když ho bude hrát americký herec!

               (lan)