Mezi zaslanými materiály jsou i dva články z deníku Lidová demokracie z 3.9.1992. V tom prvním nazvaném Zajímavý dialog se v redakčním článku uvádí, že pan Fráňa byl rodákem z Božic. Musím tuto drobnou nepřesnost poopravit, třebaže malý Jeník měl s Božicemi několik let společný osud. Byly to však Božice v dobách hroutící se rakouské-uherské monarchie a vznikající samostatné Československé republiky viděné očima sedmi až třináctiletého kluka. Otčím budoucího Ing. Jana Fráni byl státním zaměstnancem na dráze a v roce 1914 dostal umístěnku do železniční stanice "Božice - Jaroslavice" ("Possitz - Joslowitz", jak se v roce 1914 psalo).
Ze školního vysvědčení, které mi kdysi Jan Fráňa též poslal, je patrné, že se do Božic - přesněji řečeno - do nádražní budovy stěhovali v dubnu 1914. Přišli sem z Ivančic, samotný Jan Fráňa se narodil na Silvestra roku 1907. To ještě chyběl nějaký měsíc do sarajevského atentátu a vyhlášení 1. světové války. A od 15.4.1914 šlapal malý Jeník každý den kopec v Údolí lásky (tenkrát zvaný Teichtelberg) směrem k sýpce a pak dolů kolem v té době postavené "mlékárny" do budovy obecné školy (dnešní I. MŠ). Byl tam tenkrát jediným školákem české národnosti. Ale česká škola tenkrát v Božicích ještě nebyla. Nikdy nezapomněl na kopec, který musel téměř každý den zdolávat, a nikdy nezapomněl na posměšné pokřiky spolužáků, že je "pémák" ("Čech")! Ze školy upaloval zrychleným krokem často doprovázený sprškou šutrů, kterou za ním spolužáci vyslali ... Bezpečně se cítil až u sýpky, která osamoceně trůnila na konci Božic. Mám dojem, že do německé školy v Božicích chodil jenom do obecné (v letech 1914 - 1918 to byla těžká léta Velké války), pak už jezdil vlakem do Znojma. I takové zážitky formovaly jedinečnou osobnost Ing. Jana Fráni v dobách jeho božického dětství.
V roce 1920 se pan Fráňa s rodiči stěhoval na Slovensko. Kdysi mi psal: "K této zemi mám kladný poměr, maturoval jsem tam v roce 1924." V těle mu však kolovala krev cestovatele a člověka, který může být doma kdekoliv. V lednu 1993 mi psal: "Škoda, že nejezdím již do Evropy autem, kterou jsem před tím projezdil všemi zeměmi před železnou oponou. Jezdím tady a to od roku 1932 bez nehody, včetně mých cest v Africe pralesy, savanou a pouští." Ano, od roku 1932 žil Jan Fráňa v zahraničí, do Česka se podíval až po pádu železné opony v roce 1992. Přijel stylově vlakem a do Božic přišel z nádraží pěkně pěšky! Jako za mladých let, jenom o 78 let později. A mluvil nádhernou moravskou češtinou!
Jeho největším životním traumatem se stala okupace naší země a ztráta samostatnosti v letech 1938 - 1939. Neváhal ani vteřinu a když se začala v roce 1940 formovat naše zahraniční vojenská jednotka ve Francii, byl Jan Fráňa mezi českými odbojáři. Zápisky o této činnosti vyšli též v denním tisku v 90. letech a někde jsem je i publikoval.
Dnes bych rád připomněl materiály, které mi pan Fráňa před 20 lety poslal a které jsou i pro badatele velmi cennými dokumenty.
Z kalendáře čsl. vojska ve Velké Británii 15.3.1942:
Přijde den
a náš zas bude celý,
i mrtví vzbudí se
a přijdou na pomoc,
a stokrát vrátíme,
co jsme teď vytrpěli.
Už jde ten den.
Už blíží se ta noc.
(lan)
V dopise z roku 1992 si pan Fráňa posteskl: "... škoda, že mě v Božicích nikdo nezná!" Myslím si, že už ho aspoň někteří známe. A jsme na něho hrdí!
Žádné komentáře:
Okomentovat