Žítkovské bohyně podruhé (akt. 15.12.2012)

V určitých kruzích atraktivní téma, může být pro jiné méně příjemné, možná i traumatizující. Nádherná až mystická krajina Kopanic byla a je jako stvořená pro lidi silné, odolné, pracovité, ale také hluboce věřící a svérázné. Vůbec nepřekvapí, že odtud (z Pitína) pocházel i v naší oblasti známý kněz František Michalčík-Lučinovský.

Nejdřív tedy dovolte malou odbočku od tématu bohyň. František Michalčík-Lučinovský (narozený v roce 1922) byl nejen kněz (od roku 1951), ale i exulant z roku 1950, dlouholetý farář ve Wahlenu v severní Itálii (v diecézi Bozen-Brixen v jižním Tyrolsku) a v letech 1991 – 1993 duchovní správce sester františkánek v Lechovicích, známého poutního místa“Panny Marie Dobré pastýřky“ farnosti lechovické a těchto letech též farář lechovický a borotický.

Stejně tak však ke Kopanicím patří i tzv. „žítkovské bohyně“. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. V práci redaktora Františka Jilíka Žítkovské bohyně je uvedeno mnoho zajímavého o těchto kopaničářských vědmách a podobně byl očekáván historický román Kateřiny Tučkové zpracovaný na základě vyprávění bohyně Dory Idesové. Autorka k tomu uvádí: „Děj se odehrává v prostředí Bílých Karpat, na moravských Kopanicích, kde po staletí  žily ženy, kterým se pro jejich léčitelské a věštecké schopnosti říkalo „bohyně". Jejich dlouhou a tajuplnou historii rozplétá poslední členka rodu, Dora Idesová. Jí a jejího bratra se v roce 1966 ujala bohyně známá pod přezdívkou Surmena. Žila v Čiernych (osada Černé, část Starého Hrozenkova), podobně jako další známé bohyně Kateřina Gabrhelová, provdaná Hodulíková (1899 – 1991) zvaná Rozmanitová a její švagrová Irma Gabrhelová (1905 – 2001), známá pod přezdívkou Chupatá, kterou používala stejně jako její matka, které se jinak říkalo též bohyně Struharka… Kateřina Tučková v úryvku románu píše: „Ani ji (Doru Idesovou) jako malou nenapadlo, že bohyně jinde nemají. Zdálo se jí to tak běžné, jako dělat jakékoliv jiné povolání. Jen se o tom před cizími nesmělo mluvit. To jí Surmena opakovala často. Chytré Surmeniny otázky a moudré odpovědi návštěvníkům postupně rozvazovaly jazyk a zbavovaly je tíže tak, jakoby balvan starostí zanechávali dole v Hrozenku. Čím výš na kopanici stoupali, tím byli vřelejší, tím se víc těšili na rozhřešení, a často se jim na tváři objevil úsměv, ještě než překročili práh Surmeniny chalupy. A taky jí (Doře Idesové) radila: „Nic neříkej, počkej, až se tě někdo zeptá. A pak se zeptej ty, jestli je ten člověk tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, vem ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď. To by nepřineslo nic dobrého.“  

Pamětníci z Kopanic říkají, že činnost těchto „bosorek“, jak se jim prý v kraji taky říkalo, nebyla každému po chuti a ženy, které se této činnosti věnovaly, snažily se, aby se o nich zbytečně nemluvilo a spíš dělaly všechno proto, aby se nevědělo, jak jejich „bohyňování“ probíhá a funguje. Zásadně se své činnosti věnovaly ve světničce, nikdy ne v kuchyni, kde se jinak odehrával běžný život. Výrazem „bosorování“ dávali lidé najevo i to, že mají k této činnosti určitý odstup, mají z ní respekt, možná to dokonce vyjadřovalo u řady z nich obavy z věšteb, předpovědí a lidového léčitelství. Na druhou stranu je známo, že i v době hluboké totality, v 70.a 80.letech, přijížděli na Kopanice lidé z daleka široka a hledali u bohyň pomoc, povzbuzení a podporu. Za první republiky sem taxíky jezdila honorace – lázeňští hosté – z nedalekých Luhačovic.

Dokud se o věštkyních mluvilo jako o bosorkách, lidé se jich až báli (hlavně mladé dívky, jak mi potvrdila jedna z žijících pamětnic), viděli v nich něco jako nadpřirozené bytosti či čarodějnice. Když se ale začal používat název „bohyně“, tak je lidé přijali jako jedny z nich. Přitom je známo, že všechny bohyně byly hluboce věřící ženy. Bohyňování se dlouho předávalo z generace na generaci a jsou známé bohyně, jejichž ohlas se traduje až dosud. Na druhou stranu nutno přiznat, že z různých důvodů bohyňování postupně mizí. A kunsthistorička a publicistka Kateřina Tučková pokládá naléhavou otázku: „Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství, který přežil hony na čarodějnice v raném novověku i snahu využít magické praktiky žítkovských vědem v proticírkevní propagandě Třetí říše, postarala až obyčejná závist a mezilidská zášť? Kdo je vlastně zodpovědný za zánik umění žítkovských bohyní?

Již před 1.světovou válkou se na Žítkové uvádí dvě bohyně: stará Belohlavá (vlastním jménem Kateřina Idesová) a stará (matka) Pagáčena, známá i pod přezdívkou Fuksena (vlastním jménem Anna Gabrhelová). Třetí slavnou bohyní byla Anna Struhárová, zvaná Struhárka. V bohyňování pokračovala i její dcera známá pod přezdívkou Fuksena, uznávané byly bohyně stará Mišenčena (stará Kročilka)či mladá Mišenčena (mladá Kročilka, snacha staré Kročilky). Známou bohyní nedávné minulosti byla již dříve zmíněná Irma Gabrhelová. Ta patřila mezi bohyně, které věštily z rozpáleného vosku. Zažehnáváním bouřek byla známá bohyně s přezdívkou Surmena, vlastním jménem Terézie Surmenová (1910 – 1979). Právě ona patřila mezi bohyně, které sledovala a pronásledovala StB, jak o tom svědčí otevřené svazky v pardubickém archivu ministerstva vnitra.

Blížíme se k závěru, který pro nás může být docela zajímavý. Mezi žítkovskými bohyněmi totiž najdeme taky Anču Strapinovou neboli Perchaňu, ale především Kateřinu Juračkovou. Tato Kateřina Juračková neboli stará Štrévka, psano i Štrievka (štrévy je nářeční název pro boty, její manžel byl švec) vyučila dceru Markétu, které říkali mladá Štrévka. Ta, provdaná Mikulková, se – tak jako řada jiných rodin z Žítkové – odstěhovala při osídlování pohraničí do Čejkovic na Znojemsku, bohyňování zcela zanechala a nikoho již nevyučila. Starším občanům Božic je známo, že Mikulkovi bydleli od roku 1956 do roku 1962 v Božicích (na dnešním Dučovém). A znali jsme či známe i její děti nebo vnuky – pana D. Mikulku v Miroslavi (bývalý miroslavský místostarosta, firma BENAMI) či paní Milku Hodulíkovou v Čejkovicích.

Že je téma „žítkovských bohyní“ živé i dnes, o tom svědčí nejen kniha vydaná (Jilíkova)a připravovaná (na únor 2012) kniha K. Tučkové, ale i ohlas, který vyvolal úvodní materiál o bohyních, který jsem zde před časem publikoval. Pátráme dál, protože leccos o dalších bohyních jsem již zaslechl. A bohyně Štefina také dosud „bosoruje“ …

                                                                        Ladislav Nevrkla
Materiál byl původně publikován 13.11.2011, aktualizován a lehce upraven dne 25.9.2012.
K tématu Žítkovských bohyní - návrh původní obálky knihy K. Tučkové a repro z rozhovoru v Pátku LN

Aktuálně: Kniha roku 2012 (22. ročník obnovené ankety Lidových novin)
Na děleném 12.-15. místě se se 6 hlasy umístily Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Svůj hlas jim dal mj. biolog a teolog (a taky současný božický kněz Marek Orko Vácha, spisovatel Ludvík Vaculík (kdysi v roce 1968 autor první občanské petice v komunistickém Československu nazvané Dva tisíce slov) a taky známý televizní moderátor Jakub Železný. Ludvík Vaculík ke své nominaci v příloze LN Orientace 15.12.2012 na straně XI/31 dodává: " Slavné ženy z legendárního kraje; léčitelky, čarodějnice, věštkyně. Výborně napsáno... Vaculíkova manželka Marie k tomu dodává: Kateřina Tučková v hodině dvanácté objevila zapomenutý kraj Bílých Karpat...A Jakub Železný to doplňuje: ...jasná kniha roku!
Recenzentka Karolina Kamberská svoje hodnocení nazvala Zloba silnější než magie a mj. píše: "... Román je mimo jiné chvályhodnou etnologickou studií fenoménu bohyní. Jenže jako hlavní téma postupně vylézá spíš bezradnost, s jakou stojí "kouzla a čáry" před zásahy "vyšší moci", tedy té světské. Bohyně ze Žítkové se v knížce potýkají s nevítaným obdivem nacistických pohlavárů, kteří v nich vidí pozůstatky starogermánských kněžek, a později i se záští místního soudruha. Ten se nakonec  stane Surmeně osudovým."
Jedno však dodává knize na nadčasovosti: Nepřijdete na to, co je autorčina fikce a co realita! Někomu to možná bude trochu vadit. Je to však jen jeden z dalších důvodů, proč po knížce sáhnete začas znovu.

Vítěz ankety Miloš Doležal sbíral ke své knize o knězi Toufarovi 20 let a dokonce mu knihu nechtěla vydat dvě renomovaná nakladatelství. Nakladatele našel v malém nakladatelství v Pelhřimově! Tak to často bývá: Velké věci si cestu ke světlu probíjejí obtížně. Stojí za to vytrvat a nepropadat malomyslnosti!

                                                          Ladislav Nevrkla

A tento materiál posouvám na 15.12.2012. Vzhledem k trvalému zájmu posouvám tento příspěvek na 15.02.2013.