Zpátky ke kořenům! (akt.)

Jevišovka - setkání Chorvatů KIRITOF 2012

Včerejší debata o nejlépe upravené obci našeho širšího okolí Jevišovce se dotkla taky zajímavého fenoménu. Na jižní Moravě (zrovna v Jevišovce) žili Chorvati, ale po roce 1945 byli odtud odsunuti (přesídleni a rozptýleni po celé Moravě, několik rodin i do Rakouska). "To není pravda," ohradil se jeden z diskutérů, " ti sem až po roce 1945 přišli!"
Pane, jo! Ti, kdyby to tak slyšeli! Odsun Chorvatů nebyl tak jednoznačný a jednoduchý jako odsun Němců, ale stejně se v letech 1947 - 1952 postupnými kroky uskutečnil. Zůstat mohlo - tak jako v případě Němců - pouze několik rodin. Chorvaté dostali jedinou výhodu, a to že za majetek zanechaný na Mikulovsku bude provedeno finanční vyrovnání. Toto téma nechci dále rozvíjet, pouze bych rád připomenul, že potomci Chorvatů z Mikulovska žijí i dnes mezi námi, že jim bylo po roce 1989 dovoleno postavit v Jevišovce (dříve Frélichově),  pomník, u něhož se každoročně scházejí, že si někteří z nich po roce 1989 zakoupili v domovských obcích (Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole) domy a vrátili se do kraje svých předků.
Krajina předků a naše kořeny. Určitě sledujete nový seriál (každou středu v 21 h na ČT 1) Tajemství rodu. Po svých kořenech a po svých předcích pátrají známé osobnosti, ale po svých kořenech  a předcích může pátrat každý z nás.  Sám jsem u rodu své matky takové pátrání podnikl, dostal jsem se do roku 1788. Docela dobré, ne? U rodu mého otce jsem zatím skončil u svého praděda Josefa někdy kolem roku 1895. Dál jsem nepátral. Zatím. Tím, jak postupně získávám fotografie bývalého božického faráře Jana Nevrkly, vím, že i on patří do našeho rodu. A najednou mě to zase začalo zajímat víc. Je v Božicích dost rodin, které se můžou považovat za starousedlíky. Vlastně všichni kolonisté a postupně se tomu blíží i všichni, jejichž rody zde žijí přibližně od roku 1945 - 1950. Některé rody "mizí" po přeslici (pokud pokračují pouze v ženské linii), jiné se rozrůstají a vytvářejí tzv. širší rodinu. Blízké příbuzenské vztahy se většinou udržují do vztahu bratranec - sestřenice, ale povědomí, že máme společné předky i z dávnější minulosti, to vesměs přetrvává. A tak nezaškodí, když občas začneme pátrat. Ostatně pořad Pošta pro tebe je toho nejjasnějším důkazem. Uvědomil jsem si, že i jméno Nevrkla vlastně patří neodmyslitelně do moderních Božic, jelikož s výjimkou necelých 7 let (1974 - 1981), zde bylo stále přítomno. A já se kdysi divil, čím mě to Božice od první chvíle oslovily? Dodnes lituji, že jsme neakceptovali velkorysou nabídku tehdejšího starosty Jindřicha Šebečka a nenastěhovali se do "prelátovy vily". Já vím, byla to už značně omšelá budova, ale měla svého "genia loci" a byla jedinečná. Nakonec jsme stejně koupili bývalý rakouský majetek! Nesdílím uměle vyvolávané obavy o navracení majetků a dalším odškodňování. Je to věc každého, jak takovým uměle šířeným poplašným zprávám podléhá. Co se stalo, stalo se. My, kteří dneska v bývalém pohraničí žijeme, za to nemůžeme. My jsme tady doma a své domovy si budeme chránit a bránit. Hrdě, bez bázně a hany! Co k tomu potřebujeme? Především notnou dávku sebevědomí a odvahu. Jak už jsem kdysi napsal v Božických novinách: Jenom ne strach!!! To je špatný pomocník a rádce. 8. květen, to není den (pasivního) osvobození, jak se dříve označoval, to je  Den vítězství, jak správně navrhl počátkem 90. let nově zvolený prezident Miloš Zeman, tehdy poslanec. To díky němu došlo k této změně i ke změně oslav z bývalého 9. května na 8. května. Doufám, že se k tomu bude upřímněji hlásit než k některým jiným svým výrokům týkající se dávnější minulosti Česka. Naši předkové za svobodu bojovali (nečekali na ni) a dávali všanc i své životy. Jeden můj děda (taky už jsem o tom psal) na následky věznění v nacistickém koncentráku zemřel v září 1945, aniž jsme se mohli potkat, druhý na následky věznění v podobném zařízení zemřel, když mně byl necelý rok. Ale byl jsem jeho jediným vnukem, kterého poznal, a snad má ze mě "tam nahoře" aspoň trochu radost. Dědu mé manželky zastřelili ustupující nacisté 8.5.1945. Tolik jenom na vysvětlení mých postojů k těmto otázkám.
A na závěr ještě jednou k otázce národnosti a rodových kořenů. K českým kořenům se v zahraničí hlásí docela dost lidí, i když už dávno ztratili kontakty s krajinou svých předků a často už ani jazyk předků neovládají. Cítí ale zvláštní pouto a při různých příležitostech se ke svým kořenům hlásí. Tak jako teď třeba nový americký ministr zahraničí John Kerry. Nejvíc krajanů žije právě v USA. K českým kořenům se tam hlásí asi 1,5 milionů občanů. Mám tam taky takové "příbuzné", s nimiž bohužel byly kontakty zpřetrhány už v roce 1923. Teď už ani nevím, jestli žili v Severní Dakotě nebo v Severní Karolíně, něco North ... to ale bylo. Tady zdravím i Pepu Daňka (*1931) žijícího - od svého útěku v roce 1950 z Bantic - v západní Kanadě. V Brazílii je to téměř 0,5 miliónu krajanů. Možná si vzpomenete, jak jsem si dopisoval s panem Votavou ze Sao Paula (byl ročník 1924 a do konce života vzpomínal, jak chodil do školy s panem Miroslavem Jandáskem, který byl stejně starý). Rodinu pana Votavy, jehož otec byl za I. republiky četníkem v Českých Křídlovicích, vyhnali jak nacisti (po Mnichovu 1938 z Křídlovic do vnitrozemí), tak později komunisti (pan Votava emigroval po roce 1948 a usadil se v Brazílii). Jeho manželka byla Brazilka a česky neuměla, jeho dvě dcery taky česky neuměly, ale o život u nás se zajímaly a tak jsem požádal svého staršího syna  a s jednou z nich komunikoval mailem anglicky. Téměř 0,4 miliónu krajanů žije v Argentině. A své příbuzné by tam našli i někteří občané Božic. I já vím, že tam kdysi žil nevlastní syn mé "vídeňské" tety. V Austrálii žije asi 10 000 Čechů. Největší emigrační vlny tam přišly po roce 1968 (i můj, Růženin a Olinin spolužák z gymplu Aleš), ale taky z velké vlny po roce 2000. Docela zajímavé a zvláštní. V Evropě žije nejvíc lidí s českými kořeny - když odhlédneme od bratrského Slovenska - v Chorvatsku (asi 10 000 krajanů ve Slavonii) a v Rumunsku (necelé 4 000 krajanů v Banátu). Největšími městy s českou populací byly po Praze Vídeň a Chicago. Dneska se to prý ani nedá přesně spočítat, kolik krajanů v těchto městech žije a kolik z nich se ke svým českým kořenům hlásí. Leccos prozradí pouze jména od původu česká a moravská. Možná si hasiči vzpomenou, že po roce 1989 jezdil na hasičské akce pan Havlik z Rakouska (taky jsem s ním mluvil) a ten se dokonce naučil česky, aby se tady cítil lépe. Všichni to známe, že domluva "rukama nohama" je v cizině náš největší handicap.
Tak a to už by pro tentokrát mohlo stačit. Kdo to vydržel číst až sem, tak má můj obdiv. Díky.
                                                          Ladislav Nevrkla