 |
| Foto je z mobilu z 21.2.2013 |
A protože ví, že na jeho akce jezdíme z Božic minimálně dva (Marian Kvarda a já a jsme s ním i jinak v kontaktu), tak nikdy neopomene uvést i konkrétní příklady z Božic a Křídlovic. Téma jeho letošní přednášky (kterou bravurně zvládl i po vážném úrazu pravé ruky) bylo zaměřeno na znojemský venkov mezi osvícenstvím a měšťanskou revolucí, zvláště na léta 1750 - 1820.
V archivních materiálech totiž objevil nájemní smlouvy (Bestand Verträge) na althannovských panstvích vranovském a jaroslavickém již z roku 1750 (doba prvních let vlády Marie Terezie). Je to samozřejmě všechno složitější, ale zdá se, že těmito akty se Althannové stali průkopníky kapitalismu v době, kdy snad ani toto pojmenování nebylo běžné. Zvláštní roli v tomto systému mělo vinařství a vinohradnictví, a proto jsem si dovolil titulek tohoto článku. Napadl mě hned při přednášce.
Masivní pronájem (po roce 1750) a prodej (po roce 1770) panských podniků byl skutečně průkopnický a u ostatních feudálních vlastníků budil velkou nevoli. Pronajímány a později prodávány byly panské podniky jako mlýny, hostince, ovčárny a sýrárny, živočišná produkce majerů (panských dvorů) i rybolov. Ještě tam nebyli dělníci, ale logika Althannů byla jasná: Ať si s tím pan správce poradí sám! S mlýnem jako s hospodou! Jako příklad promítl M. Markel listinu s nájemními smlouvami na božický hostinec (bohužel nevím který) a na božický majer (panský dvůr - dnešní zdravotní středisko+ všechny domy (kromě Pajerového a zbouraného Dubova hostince) postavené později po obvodu areálu dvora - od Klíčového po Tuháčkovo (dnes Dvořákovo). Po roce 1770 začali Althannové svůj majetek prodávat - prodali třeba všechny mlýny. V Božicích byl jeden na Tesaříkovém (dnes Kroutilovém), který klapal do cca roku 1900, takže už více než sto let je mimo provoz, a v Křídlovicích taky jeden - v Zámlýní - a od nepaměti až do roku 1945 patřil jedné z nejvýznačnějších křídlovických rodin, rodině Schneiderů. Díky tomu se mlynáři Schneiderové zařadili už tenkrát, v dobách tereziánských a josefínských reforem, mezi křídlovickou honoraci a elitu a později i význačné jihomoravské politiky. Pozdější majitelé jaroslavického panství - Hompeschové - chtěli mlýny získat zpět (prohlášením nájemních a hlavně prodejních smluv Althannů za neplatné), ale soud to odmítl a uznal platnost dřívějších nájmů a prodejů.
S vinaři to bylo trošku složitější, ale v krátkosti lze říct, že se díky hospodářským a vlastnickým změnám srovnával vývoj v tradičních vinařských obcích jižně a jihozápadně od Znojma s obilnářskými obcemi oblasti Jaroslavicka (včetně Božic a Křídlovic) a že v roce 1819 zaznamenaly tyto tradiční obilnářské obce výrazný nárůst pěstování vína a zakládání vinohradů a docházelo tehdy k masovému vysazování vinic, což vidíme i na božickém a křídlovickém katastru. Za velké vinaře (Hauer) byli v Božicích a okolí považováni již čtvrtláníci (Viertler). Tento vývoj (rozmach vinařství) vedl nakonec i k druhotnému efektu, a to daňovému zatížení. Znáte to: Jak se s něčím začne obchodovat, finančáci zavětří a už přemýšlejí o daních. Taky jsme si prohlédli přiznání k nápojové dani z roku 1822 z Božic a Křídlovic.
V tehdejším Rakousku do toho vstoupilo i zemské uspořádání. Přestože obyvatelstvo jižní Moravy v oblasti Znojemska, Jaroslavicka či Mikulovska bylo převážně německé, jejich sousedé z Dolního Rakouska, kde byly tradiční vinařské oblasti, si vynutili, jak vznik pohraniční daně, tak i stanovení pevné zemské hranice. Lidé z jedné i druhé strany dávno zapomněli, že jedna obec, třeba Gross Tayax (Dyjákovice) patří na Moravu a druhá, třeba Wulzeshofen, do Dolních Rakous, když přes most nad přítokem Dyje to k sobě měli pár kilometrů. Takže: Dolní Rakousko si vlastně kolem roku 1820 vynutilo zřízení celních hranic, postupně celnic a nakonec vznik celních úřadů na jednotlivých panstvích. Pro Božice a Křídlovice to byl celní úřad v Jaroslavicích. Na Znojemsku byl vůči celní hranici velký odpor, padaly stížnosti, žádosti, dokonce se neplatily daně, ale všechno marné. Zemská hranice s celními úřady přežila až do moderní doby.
Ladislav Nevrkla
Žádné komentáře:
Okomentovat