Obec Ploština na Zlínsku a 19. duben 1945. V historii obce je toto datum zapsáno černým písmem. Další dvě - Prlov a Vařákovy Paseky - následovaly posléze. Nacisté je tehdy vypálili proto, že jejich obyvatelé pomáhali partyzánům.
V obci Ploština bylo zaživa upáleno 24 osob, další tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu, deset domů z celkových dvanácti pak zapálili. Tato tragédie se stala námětem knihy přímého účastníka, bývalého partyzána a později známého spisovatele Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen". Na místě bývalé osady je dnes památník a muzeum.
Osady nedaleko Vizovic se na přelomu let 1944 a 1945 staly útočištěm partyzánských oddílů. V okolí Zlína operovala největší a nejznámější 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky pod velením majora Dajana Baranoviče Murzina. Vesničané poskytovali partyzánům jídlo, základní ošetření, přístřeší, někteří jim také pomáhali při akcích. K jednotce se však přidali zrádci, konfidenti zlínského gestapa, kteří partyzány i lidi jim pomáhající vyzradili. Jejich jména jsou dnes díky otevřeným archívům známá: Machů, Baťa, Suchánek. Nacisté se pak osadníkům krutě pomstili. V Ploštině zahynulo 23 mužů a jedna žena, pohřeb měli 23. dubna. A právě v tento den se stejně krutá tragédie odehrála v Prlově, kde bylo upáleno 15 lidí, tři byli oběšeni a jeden muž dodatečně zastřelen.
Poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska v noci ze 2. na 3. května bylo vypálení osady Vařákovy Paseky nad Lačnovem a zavraždění čtyř jejích obyvatel. Popelem lehlo osm domů. Osada na konci války zanikla a dnes tenhle název nese naučná stezka do Čertových skal.
Bývalou osadu Vařákovy Paseky dnes na vyvýšené louce nedaleko Drnovic na Valašsku připomíná pouze naučná stezka a nenápadný pomník s několika jmény a datem 2. 5. 1945. Tehdy nacisté dokončili smutnou sérii likvidace tří valašských osad – Ploštiny, Prlova a právě Vařákových Pasek - kvůli spolupráci s partyzány. U posledně jmenované německé oddíly část obyvatel umučily a celkem osm z deseti usedlostí srovnaly se zemí. Už nikdy se do Vařákových Pasek lidé natrvalo nevrátili. Poslední dubnový den si památku obětí připomněli hosté, děti ze škol okolních obcí, ale také potomci osudového rodu Vařáků.
Vařákovy paseky byla osada deseti chalup uprostřed Vizovických vrchů. Jméno nesla podle zakladatele osady i zdejšího rodu. První chalupu si zde postavil Martin Vařák z Pozděchova někdy kolem roku 1870. Počátkem 20. století zde stály čtyři usedlosti s 26 obyvateli, vesměs potomky synů Martina Vařáka. Na konci druhé světové války, v době zásahu nacistů, žilo na Pasekách 56 lidí. Mnohým z nich ale osud válečné doby přihrál další stálé obyvatele. Valašsko se díky kopcovité krajině a rozsáhlým lesům stalo oblíbeným útočištěm záškodnických skupin. Partyzáni se často ukrývali ve zdejších chalupách, kvůli bezpečnosti se ale nezdržovali dlouho na jednom místě a úkryty měnili mezi jednotlivým osadami.
Začátkem května 1945 našli na Vařákových Pasekách dočasný azyl členové skupiny Jana Žižky. Z úkrytu je vyrušili němečtí radisté, kteří byli pověřeni instalovat spojovací vysílačky a cestou se zastavili u jedné z chalup na Pasekách. Partyzáni, kteří den předtím již slavili konec války a porážku Německa, vyvolali přestřelku, při které tři nacističtí radisté padli, čtvrtému se však podařilo utéct a útok nahlásit krajskému ředitelství SS. Mezitím skupina partyzánů opustila své úkryty na Pasekách.
Ještě tentýž den Vařákovy paseky obklíčil zvláštní oddíl SS-Einheit Joseph, jehož členy vedle Němců tvořila i skupina Slováků. Oddíl dostal za úkol vypálit všechny stojící budovy, z deseti existujících jich nakonec lehlo popelem osm. Zbývající dvě zřejmě zůstaly vojákům skryty v mlze.
Všechny obyvatele Pasek posléze Němci odvedli do Valašské Polanky k nočnímu výslechu. Podle původního plánu měli být všichni popraveni, díky přímluvě německé kuchařky působící na tamní katolické faře nakonec velitel oddílu souhlasil s propuštěním matek s dětmi. Popraveni byli nakonec tři muži a jedna svobodná dívka. "Dědečka nám Němci ubili, strýc si musel vykopat svůj vlastní hrob a pak ho odstřelili. Bylo to skutečně zaviněno ne dobrým postojem partyzánů," vzpomíná syn pamětníka Jaroslav Vařák.
Partyzáni v osudném roce o příchodu Němců věděli a včas utekli do lesů. Pasekáře ale tehdy nevarovali. Podle pamětnice Boženy Húšťové nebyli partyzáni na konci války dostatečně ostražití. "Z naší rodiny upálili tatínkova bratra, mého bratra i bratrance," vzpomíná na tragédii.
Osud Vařákových Pasek byl tragicky načasován i proto, že v době poprav už dole v údolí lidé vítali osvobozující jednotky Sovětů s Rumuny. Od roku 1950 na pasekách už nikdo nežije. Poslední dvě stojící budovy byly strženy v roce 1961.
---------------------------------------------------------------------------------------
Výše uvedený text jsem zpracoval na základě televizních reportáží regionálního redaktora ČT Josefa Kvasničky. I s obrazovým materiálem je najdete na
K uvedené problematice jsem publikoval na webu http://probozice.blogspot.com následující materiály:
Ladislav Nevrkla
Obdržel jsem mail s věcným doplněním údajů týkajících se vypálení Ploštiny a Vařákových Pasek. Píše se v něm: "V čase 69. výročí vypálení Ploštiny jsem si proběhl všechno, co se kde na internetu píše k tomuto tématu. Je pěkné, že jste se před časem Ploštině věnovali i na stránkách "probozice". Mám ale jednu připomínku: Poslední žijící svědkyní událostí na Ploštině není paní Húšťová roz. Rašková. Paní Húšťová je svědkyní partyzánského hnutí, ale při vypálení Ploštiny u toho nebyla. Skutečnou poslední žijící svědkyní je paní Sochorová roz. Šašinová. Ta všechno zažila jako 13-tiletá dívka a byla přímo na Ploštině v době německého útoku. Jejich dům byl jedním z vypálených. To jen tak pro přesnost. S pozdravem Jiří Tesař
OdpovědětVymazat