Světlana 67: Marie Slezáková vzpomíná na události 15.5.1949 (akt.)

Na http://www.pametnaroda.cz/story/slezakova-marie-1929-342 je přepis vzpomínek Marie Slezákové na její zapojení a angažmá v odbojové skupině Světlana. Je to jeden z příběhů Paměti národa zachycený v rámci projektu Příběhy 20.století, jak jej v roce 2008 zachytila autorka Pavla Krystýnová ze sdružení Post Bellum.

Dovolím si něco ze vzpomínek ocitovat, jinak odkazuji na výše uvedený web, kde jsou zachyceny celé vzpomínky paní Slezákové. Sám jsem paní Slezákovou v Nivnici v roce 2009 navštívil a většinu toho, o čem vypráví na webu, jsem od ní slyšel též na vlastní uši. Je to však jako se všemi vzpomínkami starších lidí – řada věcí už je zkreslených a řada hodně subjektivních. To nic nemění na ceně těchto vzpomínek. Sestry paní Slezákové již zemřely, jestli ještě žije paní Marie, nevím. Pokud ano, zdravím ji a přeji ještě dlouhá léta mezi námi.

O Světlaně ve zkratce

Podle historiků šlo o jednu z největších odbojových skupin čítající téměř čtyři sta lidí, převážně bývalých partyzánů, kteří se v ní připravovali na boj proti totalitnímu stalinistickému režimu, neboť pochopili, že jeden totalitní režim je nahrazován druhým. Světlana fungovala na Moravě od roku 1948 do roku 1950 a operovala na Brněnsku, Vyškovsku, Vsetínsku i v rakouském pohraničí. Už v roce 1949 však do ní pronikla StB a většinu jejích členů zatkla. Tvrzení, že existenci Světlany iniciovala sama StB, se posléze stalo předmětem sporů, které se projednávaly také u soudu.

Jak to bylo se zatčením Antonína Daňka v Božicích 15.5.1949

Marie Slezákové se činnost odbojové skupiny Světlana dotkla díky jejímu pobytu u sestry v Božicích. Antonína Daňka ukrýval švagr Marie Slezákové Smetana, jenž poskytoval odbojové skupině také finanční pomoc.

Celou událost, při níž do Božic přijeli estébáci a pozatýkali partyzány, popisuje Marie Slezáková takto: „Antonín Daněk přijel do Božic. Když jsem tam přijela, byl doma jen můj švagr Smetana, když v baráku najednou zhasly světla. To už tam byl Tonda Daněk. Řekla jsem mu, že Maček neví, kde se partyzáni pohybují, a Daněk na to: ,Marie, já už to vím všecko, ale ty nemožeš jet dom. Ty budeš moset sa sbalit a jet se mnú do zahraničí.‘ Za dvě hodiny kdosi klepal na okno a Smetana byl pryč. V baráku byla jen moje sestra, já a Tonda Daněk. Sestra už ležela v posteli a netušila, co se děje. Já jsem otevřela a řekla, že sestra, porodní asistentka, není doma, že si budou muset zavolat k porodu někoho jiného. Chvílu byl klid. Určitě Frantu Manu vytáhli z věznice, protože on mně za chvíli říká: ,Maruško!‘ Já na něho: ,Franto, kde máš Tondu?‘ Tím jsem se před tema estébákama úplně usvědčila. Tonda mně řekl, abych odstoupila od okna. Když jsme se oba dva podívali, bylo tam myslím deset vojenských aut s vojákama, kulomety, estébáci. Už jsme ani neměli čas něco rozebírat. Tonda viděl, že je zle, tak vletěl do tech dveří, natahl pistol a už jsem enom slyšela ,prásk, prásk‘. Volali na mě, aby šel někdo pomoct. Já jsem tomu nerozuměla, tak jsem zavřela dveře a dívala jsem se, jak to tam vypadá. Jednoho estébáka Tonda postřelil, ale když viděl, že to dál nejde, tož sa zastřelil sám. Nevím vůbec, jestli tam nechali toho Tondu ležat nebo kam ho hodili. Potom přelezli zídku ze dvora, mlátili na dveře, vyrazili je, že proč neotvírám. Řekla jsem, že mám strach, že mlátí, takový randál. Měla jsem devatenáct roků necelých. No tak potom sa do toho baráku dostali, sestru nechali na pokoji. Všecko prakticky věděli. Chytl mě, praštil se mnou ke zdi tak, že jsem měla přeraženou páteř, ale to jsem zjistila až v pětasedmdesátém roku.“

Rodiče o této její činnosti neměli tušení. „Vždycky jsem říkala: ,Jedu za Andulú do Božic.‘ ,A ne abys tam zostala.‘ ,Ale já budu zítra zpátky.‘ Vrátila jsem sa za dva roky.“

Grebeníčkova snaha o podepsání doznání

Příběh Marie Slezákové pokračoval odvozem na četnickou stanici v Českých Křídlovicích, kam estébáci sváželi pochytané „světlanáře“. Estébáci ovšem netušili, že právě četníci s partyzány úzce spolupracovali. „Jak mě uviděl četník Švarc, úplně zešedivěl: ,Marie, co tady děláš?‘ ,Přijela jsem na návštěvu.‘ Však jsem vypadala, domlátili mě. Ale nikdy bych nic proti četníkům neřekla, i kdyby mě zabili. Já jsem v životě neviděla partyzána. Já jsem čítávala rodokapsy, měla jsem být kluk. Byla jsem nadšená, že vidím partyzány. Hrála jsem blbečka, jak to šlo.“

Z výpovědi Marie Slezákové plyne, že se Světlanou neměla nic společného než to, že věděla o ukrývání Antonína Daňka. Přesto ji neminul trest. Takto vzpomíná na pobyt ve vyšetřovací vazbě: „Zatkli mě 15. května 1949. Odvezli mě rovnou na samotku do Uherského Hradiště, kde jsem byla zavřená půl roku. Ze samotky jsem musela chodit k výslechu. Ještě před tím výslechem za mnou přišel Grebeníček. Zavedl mě do cely, kde byli ještě kolaboranti s Němcama, kteří moseli chodit na prácu, tak ten pokoj byl volný. A on ten Grebeňa potom za mnú přišel a celý den do mňa hučel a já: ,Vy jste fakt šikovný člověk. A cigaretu mně nenabídnete?‘ Dušička ve mně byla malá. Potom šel na oběd, tak mě zavedl na celu. Holky na mě: ,Marýno, co, jak?‘ Povídám: ,Děcka, tak sa mně třepú nohy.‘ Ale já jsem mu vykúřila tolik cigaret. On povídá: ,No, to mě to přišlo draho.‘ Já jsem nechtěla podepsat obžalobu ani prokurátorce. Já jsem nic nepodepsala a jemu také ne. Myslela jsem, že už bude pokoj, ale po tom obědě zas přišla bachařka a už jsem z něho měla větší strach. Když doteď jsem mu nic neřekla a nestačilo mu to… Už jsem sa potom cítila hůř. Pořád dokola mně říkal, že jsem něco vědět mosela. A já pořád, že nic a enom o blbosti, že sa mně líbí, že je šikovný.“

                 Z webu http://www.pametnaroda.cz/story/slezakova-marie-1929-342 vybral Ladislav Nevrkla

Marie Slezáková zamlada - foto v jejím pokoji v domě s pečovatelskou službou v Nivnici