úterý 28. října 2014

Neúcta ke státním svátkům

Když koncem října 1918 vznikalo Československo (republikou se stalo až 14 dní poté), na jižní Moravu tato zpráva dorazila postupně. Většinou s touto informací došli ti, kdo pobývali v Praze (např. studenti), nebo nějakými jinými kanály. Každopádně to byla sláva.
V jihomoravském pohraničí s převažujícím německy mluvícím etnikem to taková sláva nebyla. Jihomoravští Němci nechtěli do nového státu, v němž by hráli druhé housle a úředním jazykem by se stala čeština. Vzdorovali až do 16.12.1918, kdy Znojmo obsadilo vládní vojsko nového státu a čelní představitelé Německé jižní Moravy prchli do Rakous. Jaroslavicko včetně Božic obsadila armáda až následující den 17.12.1918.
Nový stát se formoval pomalu, ale v určitém systému a podle nějakých pravidel. K tomu samozřejmě přispěly i záležitosti symbolické - nový prezident, nová měna a taky nová státní vlajka. A taky pomníky padlým vojákům v první světové válce. Valná většina z nich padla v uniformách rakousko-uherské armády, a to i vojáci české a moravské národnosti. Důstojně udržované jsou např. v Hrádku nebo Břežanech, své místo mají  nakonec i v Božicích: božický na hřbitově a křídlovický je přebroušen a upraven jako pomník Vítězství ve druhé světové válce.
Ve vesnicích kolem mého rodiště se symbolem nového státu staly Lípy svobody, které se v průběhu roku 1919 vysazovaly v centrech obcí, většinou na návsích. Poslední důstojnou oslavu státního svátku vzniku Československa pamatuji z roku 1968. Bylo to krátce po ruské okupaci a vlastenectví dostoupalo svého vrcholu. Na památných místech nebo nejvyšších místech katastru vzplály v předvečer 28.10.1968 velké ohně a druhý den se sázely nové Lípy svobody. Byla to občanská záležitost a občanská hrdost: být při tom!!!
Bohužel nastupující normalizační husákovský režim všechny naděje a emoce zašlapal do země. Stalo se z nás stádečko ustrašených občanů, kteří se snažili na vlnách režimu proplout. "Lípy svobody" uschly tak rychle jako jsme se my přizpůsobili novému režimu. Je to naše osobní trauma, naše selhání a s ním jednou odejdeme z tohoto světa. Silně zasaženy jsou generace nad padesát a určité stigma si nesou i ti mladší, dá se říct od třicítky nahoru. Přesto bych zas tak velké skepsi nepodléhal. Záleží na každém z nás, jak se s životními trablemi, zkušenostmi a taky úspěchy popasuje a vyrovná.
Ale teď jsme v roce 2014, brzy uplyne sto let od vytoužené svobody a my jsme na rozpacích, jak s tímto odkazem naložit. Příkladem by nám měli být naši nejvyšší státní představitelé. Měli by, ale nejsou. Nezářným příkladem je současný prezident republiky, jehož faux pas doznala v letošním roce vrcholu a já se ptám, jak dlouho si jeho chování nechají občané bez povšimnutí a bez protestů líbit? Neznám kolem sebe nikoho, kdo by jím byl nadšen. Poznáte to jednoduše: lidi se za něho stydí (i ti, kdo zůstávají jeho stoupenci) a ani o něm nemluví a neobhajují ho. Nemají totiž co. "Tatíčka" Masaryka nepamatujeme (určitě taky nebyl bez chyb) a všichni další jeho následovníci jeho kvalit nikdy nedosáhli. Poslední dva prezidenti pak dosáhli spíš dna prezidentského úřadu a zařadili se k těm prezidentům, na jejichž jména si buď už nevzpomeneme nebo bychom na ně raději zapomněli. Je to však všechno špatně. Na nejvyšší představitele státu bychom měli být hrdí, stejně jako na stát,v němž žijeme, na jeho občany i jeho další symboly. Neúcta ke státním svátkům dokládá, že hrdí nejsme.
            (lan)

1 komentář:

  1. Jakoby Miloš Zeman škrtnul pod skladem výbušnin! Kvůli tomu, že připnul metál svým kamarádům, režisérům Robertu Sedláčkovi na mikinu a Filipu Renčovi, hodil mu pod nohy medaili režisér Jan Němec. A pak to začalo lítat! Blesk o názor na přestřelku obou režisérů požádal známého filmového kritika Kamila Filu z Božic. „Státní vyznamenání by se mělo udílet i za to, jakých úspěchů dosáhla umělcova tvorba v zahraničí a jak daný umělec český stát reprezentuje, jaké má zásluhy o stát. V tomto ohledu Jan Němec pana Renče jednoznačně zastiňuje. Vždyť Němcovy záběry ze sovětské okupace v roce 1968 se vysílaly v televizích po celém světě a viděly je miliardy lidí. Stejně tak Němcův snímek Démanty noci nalezneme ve všech předních světových učebnicích. O Filipu Renčovi bychom ve světovém tisku marně hledali byť sebemenší zmínku. V tomto ohledu je tedy Renč coby režisér zcela bezvýznamný.“

    OdpovědětVymazat