Nevím, asi vás nebude moc, kdo jste četli výbornou knihu Jana Nováka nazvanou Kundera (Český život a doba). A taky nevím, jestli se ještě najdou pamětníci působení světoznámého spisovatele Milana Kundery na Znojemsku. Odehrálo se to všechno na přelomu 50. a 60. let 20. století.
Po březnové konferenci svazu spisovatelů v roce 1959 vyškrtli z jeho vedení Milana Kunderu. Nadějný esejista z Brna si tak v srpnu roku 1959 přibral novou funkci. Stal se kulturním patronem města Znojma. Účelem celého podniku bylo na jedné straně Znojmo literárně povznést a na druhé straně tam zažít Život a tím kádrově usměrnit vlastní literární vývoj. A tak Milan Kundera jezdil "v týdnu dva až tři dny" pro náměty do Znojma. V Brně tak trochu sešel z očí a čekal na vhodnou příležitost, aby se znovu posunul ve svazu spisovatelů.
V červnu roku 1960 vyšla na poslední stránce týdeníku Kultura Kunderova reportáž pod názvem Kdybych byla neviditelná, nikdo by mě neviděl, která pojednává o inscenované anketě jednoho alžírského učitele.
Milan Kundera měl v Tasovicích "přítele Havlíka, který řediteluje na tasovické osmiletce" a ten zařídil, aby se alžírský experiment opakoval na jeho škole v Tasovicích. A jednoho dne "soudruh Havlík s úsměvem podá Milanu Kunderovi asi třicet čtvrtek se slohovými úlohami tasovických dětí". Vzniká tak "zajímavá konfrontace dětského snění".
Kundera zvolil pro svůj článek formu koláže, v níž komentuje a stříhá mezi přáními arabských a tasovických dětí. Malí Alžířané by své neviditelnosti logicky využili k zabíjení Francouzů, zanášení bomb do barů, kasin a kasáren, osvobozování vězňů, mstám na para a k bankovním loupežím.
Neviditelné děti z Tasovic by stejně logicky šly do obchodů a nabraly by si tam (samozřejmě zadarmo) bonbonů, přepsaly by si trojky na jedničky anebo by strkaly do někoho, kdo psal, aby udělal kaňku (tenkrát se ve školách psalo inkoustovým perem). Jeden malý patriot by proměnil "Tasovice" v město. Další přání tasovických děti jsou však překvapivě uvědomělá. Jeden chlapec by odstranil kapitalismus z vlády, jedna holčička by vzala pušku a zastřelila by všechny fašisty, jiný kluk by letěl do západního Německa a podminoval tam všechny továrny na zbraně. A jeden tasovický pionýr dokonce fantazíruje, že by šel do Francie, vzal všechny zbraně a dal by je Alžířanům!
Tyhle politické fráze znějí divně i Kunderovi v roce 1960, ale zná učitele Havlíka (taky jsem pana ředitele Havlíka znal) a ví, že ten by ho určitě nešidil. Samotný Kundera v reportáži dodává, že má pochopení pro takové děti, jako je jedenáctiletý soudruh Lorenc, který má samé jedničky, pomáhá v sousedních Hodonicích v knihovně, přečetl mnoho knih a jistě , kde může, ukazuje, že už je jako dospělý.
Reportáž z Tasovic se Kunderovi na konci rozpadne a tak ji uzavře optimistickou fanfárou: ".... A tož soudruzi žáci, alžírští i čeští, staňtež se neviditelnými! A buďte spokojeni v nezávislém Alžírsku a v Tasovicích proměněných v město!
Po třiceti letech Kundera v jednom rozhovoru přiznává, že ho představa neviditelnosti vzrušovala od dětství. Snil o zázračné masti, která by ho učinila neviditelným.
P.S. Když dnes vidíme, co se kolem nás děje, skoro si říkáme: Co se vlastně za těch 60 let změnilo v našem myšlení?
Snad jenom ten kdysi malý patriot z tasovické základky (mohlo by mu teďka být kolem 70 let) se dívá na to, jak se Tasovice stávají předměstím Znojma a jednou budou jeho součástí. Stanou se tak vlastně městem, i když trošku jiným, než o něm fantazíroval jeden malý tasovický školák v roce 1960.
(lan)
Žádné komentáře:
Okomentovat