Spolek pro hrušovanský zámek píše: Dnes jsme na zámku zažili velmi příjemný den ve společnosti bývalých členů Pohraniční stráže, kteří si přijeli zavzpomínat na časy služby. Sloužili v letech 1978 až 83. Díky jejich vzpomínkám si dokážeme zámek v té době lépe představit. Víme, kde sídlili spojaři a kontráši, kde měli sklady, kuchyň, jídelny, kanceláře a spací místnosti. V zámku byly prostory i pro zdravotníky, ti pomáhali i místní obyvatelům, když bylo potřeba. Vzpomínali na pana Turka, Kuzmu, Pavlíka a další, kteří dnes nemohli být s nimi. Bylo příjemné poslouchat jejich historky. Bylo vidět, že měli zámek i obyvatele Hrušovan nad Jevišovkou velmi rádi a stále mají
Hrušovanský zastupitel Patrik Reichl reaguje: Fandím tomu, že někdo pracuje pro dobrou myšlenku. Ale vzpomínat na totalitní režim a jeho represivní složky? Pojmenujete zámek po panu Ladislavovi Malinovi? Víte vůbec, kdo to byl? Tak přesně 172. oběť ze 174 lidí, kteří byli zavražděni při útěku za svobodou na hranicích. Nechtěli nic jiného, než jen žít svobodně. Když to nešlo v ČSSR, tak chtěli JEN odejít. Pan Malina zahynul v roce 1985 při tom, když ho naháněli pohraničníci z PS Hrušovany. Není to tak dávno, abychom to vymazali z paměti...a oslavovali pohraničníky. A to už vůbec nechci vzpomínat, kdo zámek do tohoto stavu dostal...
Přidává se i další diskutující pan Miloš Bart: Taky jsem to chtěl napsat. Ti lidi na fotce v době komunismu stříleli lidi, kteří chtěli prchnout za hranice, aby mohli volně žít. Tihle ochránci hranic nechránili hranice proti migrantům ze zahraničí, ale stříleli občany-spoluobčany, kteří chtěli z naši republiky pryč, protože jim komunisté nedovolili volně žít. Tohle jsou lidé, kteří stříleli lidi do zad, ne hrdinové, ale ti druzí!
Jako dítě jsem střelbu od hranic slyšel často. Světlice a do toho samopalová dávka byl častý večerní nebo noční zvuk. Kolik lidí zastřelili nebo postřelili či zmlátili při zadržení se nedozvíme, je to stále jako tajné. Asi se to nikdy nedozvíme, ale mrtví byli a věznění též za přechod hranic a tihle lidé mohou za ty postřelené, zmlácené a zabité. Oni na těch hranicích byli, oni měli zbraně a POUŽÍVALI JE.
Velmi poučný a zajímavý je však i odkaz na odborný článek historika Ivo Pejčocha (sám jsem na jedné jeho přednášce byl před časem v Miroslavi), který si celý můžete přečíst na
https://www.ustrcr.cz/uvod/dokumentace-usmrcenych-statni-hranice/usmrceni-statni-hranice-portrety/malina-ladislav/?fbclid=IwAR0peDuj5nSEoVt3IllXcBlTE-UyOnzKTfZfVn3oAbBBZbF2_pp_PvFwAlM.
Případ je zdokumentován následovně a v závěru ještě ukazuje, že je nadále otevřený
:
Malina, Ladislav (* 5. 1. 1956 † 14. 4. 1985)
Ladislav Malina pocházel z Kutné Hory. V době svého pokusu o útěk měl Malina hlášeno trvalé bydliště v Praze Na Folimance. Příliš se tam ale nezdržoval a přespával převážně u svého kamaráda Richarda Dastycha.
Ladislav Malina se stal jedním z dvojice mužů, která se v roce 1985 pokusila přejít státní hranici do Rakouska. Malinův o čtyři roky mladší kamarád Richard Dastych (nar. 1960) byl podpraporčíkem Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), kde pracoval jako řidič a automechanik. Oba muži se poznali v Kutné Hoře již v mládí jako učni, přes určitý věkový rozdíl se spřátelili a byť s přestávkami se stýkali i v dospělosti. Na jaře roku 1985 začali diskutovat o možnosti uprchnout do exilu.
Oba muži si naplánovali přechod státní hranice s Rakouskem v oblasti Znojemska a dne 22. března 1985 se společně vydali na cestu. Richard Dastych si v půjčovně automobilů Pragocar vypůjčil zelenou osobní Škodu 105, s níž odjeli z Kutné Hory do Znojma. Ve Znojmě navštívili železářství, kde si koupili polní lopatku, lovecký nůž a kombinačky s izolovanými rukojeťmi. V potravinách si koupili dva balíčky mletého pepře, s nímž chtěli zmást psy, vyslané po jejich stopě. Autem dojeli do Hrušovan nad Jevišovkou, kde si prohlédli terén a domluvili se, že přejdou právě zde. Vrátili se pak do Znojma, neboť policista Dastych byl přesvědčen, že odstavený automobil s pražskou poznávací značkou v blízkosti hranice by mohl vzbudit nežádoucí pozornost. Auto zaparkovali u nádraží a vlakem dojeli ze Znojma zpět do Hrušovan, kam dorazili v 19.45 hod. Odtud se dál vypravili pěšky. Měli s sebou toho dne zakoupenou lopatku na podhrabání drátěného zátarasu, štípací kleště na rozstříhání drátů a každý jednu pistoli. Policista Dastych si vzal svou služební pistoli vzor 50/70 ráže 7,62 milimetru, Malinovi dal svou druhou pistoli ráže 6,35 milimetru, jíž měl registrovanou jako osobní. Neplánovali je použít proti pohraničníkům, počítali však s tím, že by na ně mohli poslat psy. Nebezpečné čtyřnohé pronásledovatele chtěl Dastych v nejhorším případě zastřelit. Postupovali však velmi pomalu, neznali dobře terén a ve tmě se špatně orientovali. Drátěného zátarasu dosáhli až v časných ranních hodinách. Richard Dastych měl jako příslušník SNB znalosti o systému zabezpečení státní hranice, s nímž se seznámil během odborných školení. K zátarasu se opatrně připlížili ve 4.30 hod., částečně se podhrabali, částečně prostříhali a podařilo se jim prolézt na druhou stranu. Během cesty se snažili nedotknout signalizačních drátů před zátarasem, které pečlivě překročili. Když se dostali za dráty, utíkali přes otevřenou plochu, a skryli se v křovinatém porostu. Cestou odhodili lopatku, kleště a Malina také bundu, aby se jim lépe běželo. Chtěli zůstat schováni v křovinách a potom nepozorováni překročit rakouskou hranici, o níž ovšem přesně nevěděli, kde se nachází. Na místě pak leželi šest až sedm hodin. Jak se ukázalo, byla to největší slabina jejich útěku, neboť zabloudili totiž v mokřinatém terénu. Pokud by byli udrželi správný kurz a pokračovali v běhu, hranici museli zakrátko překročit, protože od ní nebyli vzdáleni více než stovky metrů a nic jim v tu chvíli nebránilo dosáhnout cíle. Do křovin se schovali na Malinův pokyn, který Dastychovi tvrdil, že v dáli spatřil postavu, a obával se, že by mohlo jít o hlídku Pohraniční stráže (dále jen PS), která by je pak pronásledovala.
Přes snahu nevzbudit žádnou pozornost, jejich přítomnost zjistila hlídka PS, která je začala hledat. Pohraničníci totiž v 6.29 hod. našli stopy po prostříhání zátarasu, vyhlásili poplach a začali prohledávat terén. Malina s Dastychem ze svého lesního úkrytu pozorovali, jak po nedaleké cestě projel vojenský nákladní automobil, který přivezl posily z nedaleké roty PS. Její příslušníci se rozdělili po dvojicích a vytvořili rojnici, postupující od drátěného zátarasu směrem k hraniční čáře. Pátrací akce začala ve 12.40 hod. a přibližně ve 14 hod. přišla hlídka složená z příslušníků PS svobodníka Jiřího Slámy a vojína Romana Chytila k hustým křoviskům. Sláma si povšiml dvou párů nohou, vyčnívajících z porostu. Vojáci se rozdělili, aby zamezili případnému útěku hledaných, a pak je vyzvali, aby opustili úkryt. Vyústění však bylo nečekané. Jeden z mužů vstal s rukama nad hlavou – jak se ukázalo, jednalo se o Richarda Dastycha. Uprchlíci si uvědomili, že je čeká cesta za mříže, kam však Malina po předchozí zkušenosti v žádném případě nechtěl. Situaci se rozhodl řešit podobně jako kdysi vojáci v beznadějném obklíčení. Odjistil pistoli, přiložil ji ke spánku a stiskl spoušť. Ozval se výstřel a jeho tělo zůstalo bezvládně ležet na zemi. Dastych jen hlesl: ´Kluci, on se zastřelil.´ Příslušníci PS zajistili Dastycha, včetně nasazení pout na ruce, vážně zraněnému Malinovi poskytli nejzákladnější ošetření a automobilem ho odvezli do Fakultní nemocnice v Brně. Tam mu lékaři poskytli veškerou možnou péči, ale zraněný měl zasažen mozek a nacházel se v hlubokém bezvědomí. Lékaři provedli složitou neurochirurgickou operaci, projektil se jim však vyjmout nepodařilo a odborný závěr zněl, že prognóza je velmi nejistá. Malina byl v kritickém stavu a přestože jeho tělo dlouho bojovalo a zůstávala určitá naděje, že přežije, oslabený organismus nakonec vážné poškození mozku nevydržel. Zranění podlehl 14. dubna 1985, aniž by nabyl vědomí. V Ústavu soudního lékařství v Brně provedli pitvu, která pouze konstatovala známý fakt, tj. že příčinou smrti bylo střelné poranění mozku se vstřelem do pravého spánku. Tělo zesnulého Ladislava Maliny pak bylo vydáno rodičům a byl povolen pohřeb, který proběhl 30. dubna 1985 v 9 hod v obřadní síni v Kolíně.
Krátce po zadržení obou mužů bylo již 23. března 1985 usnesením důstojníka PS s oficiální funkcí takzvaného vyhledavatele zahájeno proti Malinovi trestní stíhání ve věci pokusu trestného činu nedovoleného opuštění republiky podle § 8/1 k § 109/1 trestního zákona. Dne 25. března 1985 bylo usnesením vyšetřovatele Státní bezpečnosti vzneseno proti Malinovi obvinění pro uvedený trestný čin. Vzhledem k jeho úmrtí bylo trestní řízení zastaveno jako nepřípustné.[22] Státní bezpečnost prověřovala názory sousedů a kolegů na osobnost Ladislava Maliny a došla k závěru, že byl všeobecně považován za slušného pracovitého člověka, nepožívajícího ve větší míře alkoholické nápoje. Podle sousedů v místě trvalého bydliště šlo o tichého bezproblémového muže. Případ Richarda Dastycha byl v rámci ustanovení § 14/163 trestního zákona řešen samostatně. Vzhledem ke znění zákona na ochranu osobních údajů se nepodařilo výsledek stíhání zjistit.
Ladislav Malina drží tragický primát. Stal se totiž vůbec posledním občanem Československa, který přišel o život v důsledku neúspěšného pokusu ilegálně odejít do exilu v západní Evropě přes zajištěnou státní hranici. Další oběti československé části „železné opony“, které zahynuly do zrušení zátarasu po roce 1989, byly občany Německé demokratické republiky. Paradoxně po pouhých čtyřech letech od úmrtí Ladislava Maliny totalitní režim padl a hranice se zcela otevřely.
Ivo Pejčoch
Žádné komentáře:
Okomentovat