Kapky z historie Božic roku 1925 - 1. díl

V roce 1925 vydal Rudolf Kryčer (tuším, že dědeček někdejšího poslance za Moravany Jana Kryčera) publikaci Jihomoravští hraničáři: kus historie a přítomnosti. Jako významný představitel Národní jednoty pro jihozápadní Moravu se snažil podpořit český živel v tomto regionu, tedy i v Božicích.
Z pohledu Božic jde o zajímavou sondu do "české" historie před příchodem českých kolonistů v následujících letech. Kdo si myslí, že kolonisté byli prvními Čechy, kteří se natrvalo usadili v povodí řeky Jevišovky, je na omylu. Ve čtyřech částech se zastavíme u Kryčerovy sondy do života Božic a zamyslíme se nad několika otazníky.

Charakteristika Božic a Českých Křídlovic
R. Kryčer píše: " Z Jaroslavic přes Hrádek po únavné silnici, nekonečně se vlekoucí jednotvárným rovinatým krajem, téměř za 3 hodiny dorazíme do Božic." No, pěšky bych to taky jít nechtěl, autem je to dnes otázka 10 minut, když budeme dodržovat předepsanou rychlo,t tak 12 - 15 minut.
"Božice jsou vzdáleny asi čtvrthodiny od stanice Božice - Jaroslavice a do katastru jejich patří také dvůr Hojavský, součást panství jaroslavického." Je pravda, že od roku 1922 zajišťoval soukromý autobusový dopravce spojení od božického nádraží do vzdálenějšího okolí (až třeba do Lechovic). Vlastně to byl takový předchůdce Břežanské dopravní společnosti v dobách jejich začátků po roce 1995. Model, kdy státní dopravu tvořila provázaná autobusová a železniční doprava byl tenkrát samozřejmý i výhodný. I v roce 1995  působila BDS na dopravním trhu jako zjevení. Odstraněním Josefa Rebendy z postu jednatele však velmi rychle ztratila dech ... i když za všechno nemohla, jelikož IDS je sice pěkná věc, pro Božice však znamenal zhoršení dopravní dostupnosti. Dvůr Hojavský neboli Dvůr Hoja (jedná se o jedno z nejstarších pomístních jmen u nás a mělo se rovněž vrátit k užívání) je dnes Dvůr Čadů. V roce 1925 však byl již 4 roky koupen rodinou Pavlíkovou, která na Kolonii stále žije.
R. Kryčer dále (nepřesně) uvádí: "Kdežto za Rakouska Čechů v Božicích vůbec nebylo, objevilo se jich při sčítání roku 1921 79, Němců bylo 1 131. Naši menšinu tvoří čeští lidé na nádraží, zemědělští dělníci ve dvoře Hojavském a několik lidí v osadě." Já jen dodám, že několik Čechů žilo v Božicích již za Rakouska. Jednalo se vesměs o státní zaměstnance na dráze. Tak tady pobýval i malý pan Jan Fráňa, známý cestovatel a voják naší západní armády za 2. světové války (Francie, Anglie). Už v roce 1921 však Čechů skutečně výrazně přibylo - nejen Pavlíkova rodina, ale i zemědělští dělníci na jejich statku a státní zaměstnanci (na poště, na četnické stanici a další na dráze - třeba pan Havelka (pozdější Popelovo, dnes Míčovo). Zajímavou postavou mezi novoosídlenci byl obuvník pan Brabec. I ten se v roce 1921 na pár let usadil v Božicích. Jak jsem se nedávno dočetl v jiné publikaci, žil pan Brabec již za Rakouska v Jaroslavicích. Za nových poměrů to z nějakého důvodu šel zkusit do Božic a když to ani tady neklaplo, vrátil se do Znojma, odkud pocházel. Do Božic taky přišel pan Kvasnička, aby zde od roku 1921 řídil první českou menšinovou školu. Ale o tom až příště.
"S Božicemi téměř souvisí České Křídlovice, kdež jest i fara pro obě obce. Roku 1921 bylo tu napočítáno mezi 1 267 obyvateli 40 Čechů, vedle fary (farář byl Čech Jan Východský a byl to skutečný národní buditel a odvážný člověk) a několika málo rodin usazených (třeba pan Kourek) hlavně česká čeleď, pocházející od Jihlavy. Čeští lidé jsou zde vysazeni všemožným ústrkům a utrpení, i děti na cestě do školy bývají napadány." Tuto zkušenost mi v roce 1991 potvrdil i pan Fráňa, když přijel do Božic na návštěvu (po komunistickém převratu v únoru 1948 žil v zahraničí, až do své smrti pak na Kanárských ostrovech, kde ho v 90. letech navštívili i legendární cestovatelé ze Znojma bratři Pátí). I jako malému klukovi mu v paměti uvízlo hanlivé označení "Pémák", jak na něho pokřikovali spolužáci ze školy - a přihodili sem tam ni nějaký ten šutr na cestu! V Božicích však chodil jenom do 1.třídy, pak jezdil vlakem do Znojma, měl to z nádraží, kde rodina bydlela, přece jenom pohodlnější.
Na tomto místě bych se zastavil ještě u jedné věci. V prvních porevolučních letech - v době starostování Ing. Zdeňka Čurdy a místostarostky Jaroslavy Fojtíkové, dnešní vedoucí školní družiny - to byla skutečně svobodomyslná léta a vztahy mezi lidmi nebyly ještě tak "nabourané" jako již o pár let později až dodneška. Rád bych Ing. Čurdovi poděkoval, že mi umožnil přístup k mnoha věcem a událostem té doby. Nemusel, ale udělal. Sem patří i moje setkání s panem Fráňou.
                               
                                                Ladislav Nevrkla