Jak jsme byli na horách

V dobách dávno minulých bývalo v Božicích dobrým zvykem, že se se školou jezdilo na hory. Všestranný sportovec a organizátor učitel Jaroslav Peřinka zajistil vždycky týdenní pobyt v nějakém středisku (já pamatuji, že se jezdilo kousek za hranice na Slovensko a pak řadu let do Mostů u Jablůnkova) a až na jedinou výjimku se vždycky lyžovalo.


Výbava by dneska již bohužel neobstála, ale až na jednu výjimku (zlomený kotník) si nevybavuji, že by docházelo k nějakým vážným úrazům. Byli jsme vždycky rozděleni do tří družstev, kde ti, co se nebáli a lyže přeci jenom trošku ovládali byli v prvním družstvu s p. uč. Peřinkou a ti zbývající ve dvojce (většinou se mnou) se tak v půlce kurzu už taky pustili na sjezdovku a ve trojce, kteří sjížděli mírnější kopečky.
Dneska se lyžařské kurzy prakticky nekonají a to zase a hlavně kvůli finančním nákladům. Jsem naprosto skálopevně přesvědčen, že právě na takové věci by měl stát přispívat výraznou měrou, jinak se nůžky mezi těmi, kteří na to mají a na hory jezdí s rodiči a těmi, kteří se na hory podívají leda v televizi, rozevřou do nevratné šíře. Nejde totiž jenom o to lyžování, ale o to, že se jako děti podíváme někam, kam už se možná nikdy v dalším životě nedostaneme. A jde především o tu naši životní zkušenost. I kdybychom se horami jenom courali ...
Našel jsem ve svém archivu dvě fotografie. Jednu dávám nyní, druhou přidám někdy časem. Zdá se mi, že na snímku je víc lyžařů z Borotic a Čejkovic, ale vidím i nějaké božické. Snad je poznáte.

                                 (lan)