Němci do hájenky Na Ostrých vtrhli až za ranního svítání. Nejdříve do ní vpustili starostu Myslibořic pana Láníka a když jim oznámil, že uvnitř je pouze paní Vitoušová s dcerami a s vychovatelkou Pavlou Máchovou z blízkého statku, odvážili se dovnitř i oni. To co hlavně hledali – vysílačku však na hájence nenašli. Zato pečlivě ohledali mrtvolu jednoho z trojice parašutistů rotného Jaroslava Kotáska.
Jako věrný dokument proběhlých událostí z 15. na 16. června 1944 v Myslibořicích nám může posloužit i deníček dcer Věry (14 let) a Boženy (12 let) paní Vitoušové, ve kterém je zaznamenáno vše, co děvčata za války prožila.
Po prohlídce jsme byli vyslýcháni, načež byl rozkaz, abychom byli autobusem odvezeni do Brna. Dali nás do malé světničky. Mezi tím, co maminka byla u výslechu, přišel pro nás gestapák a řekl, abychom šli s ním. Když jsme se ptali po mamince, řekl, že za dva dny přijde za námi. Maminka nebyla souzená, byla jako rukojmí. Na tatínka byla vypsaná odměna padesát tisíc marek na jeho dopadení, po všech četnických stanicích visela jeho fotografie s přesným popisem.“
My jsme skončily v internačním táboře Svatobořice...
"Autem mě a sestru dovezli do internačního tábora ve Svatobořicích." V táboře byly v části zvané „Kinderheim“ soustředěny děti obětí heydrichiády a jiných podobných akcí. Většina z nich již neměla rodiče naživu. Dům byl velmi chatrný, s jednoduchými okny. „Nejhorší byly ty zimy. To bylo snad postavený z papundeklu a ta zima byla hrozná. Odměřili nám kýbl uhlí na takový kamna, teď obrovská místnost, palandy... To bylo nejhroznější.“ V táboře nebyly ovšem vězněny pouze děti. „My jako děti jsme nesměli dostávat poštu, kdežto dospělí, ti každých čtrnáct dní dostávali balíčky a mohli korespondovat se svou rodinou, samozřejmě v určitém omezení.“ Mezi dětmi v táboře vznikly pěkné vztahy, mnohé z nich trvají dosud.„Žabomyší války, jaké jsou třeba mezi mladými lidmi, mezi děvčaty nebo tak, to tam skutečně nebylo. Tam vládla tak vzácná taková... prostě takové kamarádství.“ O mladší děti se starala starší děvčata, nejmladším bylo kolem čtyř let a nejstarší dívce bylo asi osmnáct. O děvčata ve věku deset až třináct let se starala paní Mikuláštíková, bývalá učitelka. Pro děti připravovala nedělní školu, jíž se mohly účastnit děti mladší i starší. „Ta k nim měla hrozně krásný vztah. My jsme se na tu nedělní školu vždycky strašně těšili. Tam jsme si i písničky zpívali.“ Lidé od čtrnácti let věku byli zapojeni do práce. „V jednom tom baráku, co byli předtím Židé, zřídili pobočku zbrojovky Bojkovice a my od čtrnácti let jsme tam museli chodit pracovat. Navíjeli jsme ruční granáty, to byly takový vajíčka a takový ocelový pásky. To jsme měli od toho pořezaný ruce. Každý den jsme chodili do té zbrojovky. To byla taky náplň toho času, který jsme tam trávili, osm hodin denně. “
Osvobození a setkání s rodiči
„Ve Svatobořicích jsme se sestrou byly celkem deset měsíců, a když se začalo bojovat o Hodonín [asi 10. dubna 1945], přišlo nějaké nařízení, že celý internační tábor byl rozpuštěn. Byly tam asi dva tisíce vězňů.“ Propuštěni byli všichni vězni kromě asi sta dospělých a zhruba padesáti dětí. Tito lidé byli přemístěni nejprve do Kyjova, kde se soustředili v budově hospodářské školy. Za pár dní byli všichni naloženi do autobusů a nákladních aut a odvezeni do Brna na nádraží. Odtud pokračovali dále do Plané nad Lužnicí. Každý měl jen jednu svou deku. Třetí den navečer jsme dojeli do Plané nad Lužnicí.“
První vlak z Plané nad Lužnicí měl být vypraven 13. května 1945. Večer před tímto dnem hlásil rozhlas jména vězněných dětí, které mají v tomto vlaku přijet do Prahy, aby si je jejich rodiče mohli vyzvednout. „Už jsme byli ve vlaku, čekali jsme, než se vlak rozjede, a najednou hlásil rozhlas, že děti Vitoušovy, Věra a Božena, mají vystoupit, že jsou tam pro ně příbuzní.“ Na nádraží si pro ně přijel bratranec jejich tatínka. Již 16. května přijely tedy obě dívky za svým otcem do Jaroměřic. Maminka se za nimi dostala 20. května přes Jimramov. Rodina tak byla po dlouhé době zase pohromadě.
První vlak z Plané nad Lužnicí měl být vypraven 13. května 1945. Večer před tímto dnem hlásil rozhlas jména vězněných dětí, které mají v tomto vlaku přijet do Prahy, aby si je jejich rodiče mohli vyzvednout. „Už jsme byli ve vlaku, čekali jsme, než se vlak rozjede, a najednou hlásil rozhlas, že děti Vitoušovy, Věra a Božena, mají vystoupit, že jsou tam pro ně příbuzní.“ Na nádraží si pro ně přijel bratranec jejich tatínka. Již 16. května přijely tedy obě dívky za svým otcem do Jaroměřic. Maminka se za nimi dostala 20. května přes Jimramov. Rodina tak byla po dlouhé době zase pohromadě.
(lan)
Žádné komentáře:
Okomentovat