Zamyšlení: Co byste udělali?

Jako čerstvý dárce krve....

Znojemský komunální politik Marek Venuta (pocházející z Kadova) publikoval včera na FB zajímavý příběh ze svého života. V pondělí 11. května se otevřou "žiznivá okýnka" a takových příběhů bude možné asi potkat povícero. M. Venuta si klade otázku: Zachoval se správně, nebo měl něco udělat jinak?

Co byste udělali?

Dnes odpoledne jsem věnoval prakticky celou hodinu gruntováním auta. Nakonec jsem zajel do myčky, aby auťák dostal trochu lesk. Natankoval jsem plnou nádrž a vyrazil od benzínky domů.

Projíždím Znojmem po Vídeňské a vidím jak na zastávce sedí schoulená postava mladého muže. Hodím blinkr, zastavím a vidím vše. Kluk asi o deset let mladší než já, v pracovním oblečení, patrně ze stavby, sedí na lavičce čekárny autobusu a je úplně "pod vobraz".

Mám něco dělat, nemám? Co když toho má opravdu moc, otrava alkoholem...? Honí se mi myšlenky hlavou. Mám volat měšťáky? Představím si, co by následovalo, dlouhý výslech, záchytka, ještě více problémů... No nic, zatřesu s mladým mužem a ptám se: "Jsi v pohodě?" Dioptrické brýle leží před ním ve zvratkách na zemi, jak sedí v předklonu. Okolo něj jsou dvě balení buchet a koblížků. Na zemi leží drobné dvě dvacetikoruny, v rukou třímá mobil. "Hej, vstávej, jsi OK?" Podávám mu brýle.

On: "Ty vole, to se mi ještě nestalo!" Nasazuje si pozvracené brýle na nos.

Já: "Kde bydlíš"

On: "V .......(16 km daleko)."

Já : "Nadiktuj mi číslo na manželku, znáš je?"

Zkouší zapnout mobil. Na displeji má červeně označené prošlé hovory označených jménem 'Miláček'. Naťukám číslo do mobilu a za chvíli zvoní. "Prosím," "Dobrý den, Marek Venuta u telefonu. Na lavičce ve Znojmě sedí Váš manžel zcela neschopný ničeho. Co s ním, přijedete pro něj?"

Ona: "Nemám jak pro něho přijet:"

Já: "A co s ním mám dělat?"

Ona: "Nechte ho tam:"

Já: "Mám ho tady nechat?"

Ona: "Může jít třeba k tetě, bydlí u Lidlu:"

Já: "Zavoláte ji?"

Ona: "Né, už je pozdě. (Čas cca 20:00) Nashle:"

Vzbudím ho, podám mu drobné a ptám se: "Kde bydlí tvoje teta?"

On: "Já tam nechci, nemůže mě takhle vidět (špatně artikuluje).

Já: "Co s tebou:"

On: "Zavezete mě domů:"

Já: Klidně, ale slíbíš, že mi nepozvracíš auto."

On : "Jistě"

Pomáhám mu nastoupit do auta, aby si neublížil, naložím koblížky. "Když ti bude blbě, blej z vokna, mám to čistý."

On: "Jasně šéfe."

Vyjedeme. Ujedeme pár set metrů, spolujezdec zvací do dlaní... "Vydrž!" Zastavím, dám mu kapesníky, podám spadlé brýle, vysypu igelitku od nákupu a vrazím mu ji do ruk. "Budeš zvracet sem!" poručím.

Po dvaceti minutách jsme v jeho obci. Vzbudím ho a ptám se: "Kde bydlíš?"

On: "Nechte mě tady na náměstí."

Já: "Zapomeň, kde bydlíš?"

On: "Doprava, doleva, doprava, doprava, přes most....tady, jak je ta popelnice, tady bydlím." Ve dveřích stojí Miláček a asi tchýně.

Ona: "Cos dělal?"

On: "Miláčku, já jsem se vožral."

Ona: "Děkujeme."

On: "Děkujeme."

Já: "Rádo se stalo "

Kopnu do koní a uháním domů, kde jsem měl být už před drahnou dobou! Manželka se mě ptá: "Kdes byl tak dlouho:"

Já: "Chystal jsem auto, na sedmou ráno do servisu"

A co byste dělali Vy?