Přečtete si: Život na hranici - život s hranicí

Nová publikace o česko-
rakouském příhraničí,
od historie po současnost

Nová publikace Sousedé - česko-rakouské dějiny, vydáno 2019, nabízí velmi zajímavý a v mnoha směrech objevný pohled na česko-rakouské potýkání na společné hranici. Na mnoha příkladech této společné hranice je zde podán plastický výklad života tohoto regionu. Průběžně zde budu z některých kapitol přetiskovat pro nás často dosud nepříliš známé údaje.


Jako první jsem vybral několik střípků z 5. kapitoly nazvané Život na hranici - život s hranicí I. Ta římská jednička signalizuje, že ještě někdy později se podíváme i do 12. kapitoly Život na hranici - život s hranicí II., která bude věnovaná období 1938 - 1989.

Naše dnešní kapitola se věnuje událostem spojeným se vznikem našeho samostatného státu v roce 1918.
Československá strana se po 28. říjnu 1918 odvolávala na svůj status vítězného státu a údajně stabilní historickou hranici Čech a Moravy. Nebylo to však ve všech případech tak jednoznačné, ovšem vítězné mocnosti v čele s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem stály na naší straně. Navíc německé provincie "Německé Čechy" (severní a západní Čechy) a "Sudety" (severní Morava a Slezsko) neměly přímé napojení na nový stát Německé Rakousko. V "Šumavské župě" (jižní Čechy) byl překážkou terén a slabé nacionální hnutí.
Jinak se měla situace na Novobystřicku a v bezprostředně přilehlých německých (soudních) okresech jižní Moravy ("Německá jižní Morava"), kde se zástupci 195 německojazyčných obcí (včetně Božic a Křídlovic) ve Znojmě vyjádřili pro připojení k Německému Rakousku. V řadě malých obcí regionu se konala shromáždění organizovaná místními, většinou německo-nacionálními předválečnými politiky za připojení k Německému Rakousku, československá strana však tuto oblast od Hustopečí, přes Mikulov a Znojmo, až po Novou Bystřici na západě rozhodným vojenským postupem obsadila, k čemuž využila příslušníků bývalého c. a k. vojska, navrátilců (legionářů) i nových branců v počtu asi 6 000 mužů.
Při vojenském zásahu byly také obsazeny oblasti surovinových zdrojů (uhlí, cukr) a důležité železniční uzly v Břeclavi a Hrušovanech n.Jev., které české jednotky vzaly útokem. Akce skončila šest týdnů po konci války (před Vánoci 1918) obsazením Znojma a Mikulova, a tím bylo o tomto území rozhodnuto ještě před závěry pařížské  mírové konference. Ukázalo se, že německorakouská národní obrana (Volkswehr) v počtu asi 2 500 mužů složená zčásti z regionálních sil, dílem mužů z Vídně, není dostatečně bojeschopná a chybí jí motivace, navíc měla sklon k nedisciplinovanosti a rabování měst. Větší přestřelky se tak konaly pouze na několika místech, třeba u Slavonic nebo v jihočeských Kaplicích.
Německomoravské okresní hejtmanství sice ještě chvíli úřadovalo z "exilu" v dolnorakouském Retzu, ale na mírové konferenci v St. Germain v červnu 1919 bylo definitivně rozhodnuto ve prospěch československých nároků. Jako zvláštní je podrobněji připomenut "Zvláštní případ Gmünd", nakonec "rozděleného města Gmünd/České Velenice" a připojení části Vitorazska k ČSR, a taky připojení dolnorakouského Valticka k ČSR (v červenci 1920). V obou dvou případech sehrálo důležitou roli železniční spojení, neboť by jinak čs. trati byly přerušeny zastávkami v Německém Rakousku. Osobně doporučuji návštěvu, jak vlakem, tak po silnici autem, abyste měli lepší představu o zdejší krajině.
Nový československý stát se následně pokoušel v převážně německých oblastech nastolit namísto staré státnosti rakouské státnost československou. Pro českou menšinu v německém prostředí, nyní posílenou o státní úředníky (na poštách a četnických stanicích), se na okrajích skromných vesnic a městysů budovaly naddimenzované školní budovy, téměř připomínající obranné hrady. Čeští učitelé z vnitrozemí se pokoušeli proměnit místní Čechy i ty, kteří teprve do pohraničí přišli, v příslušníky "československého národa". Jen namátkou připomenu měšťanky v Lubnici nebo na Šumné (Šumvaldě), čtyřtřídní školy v Dyji (Milfroni), Suchohrdlech u Znojma, Suchohrdlech u Miroslavi nebo Břežanech (Fryšavě) i přiměřené jednotřídky, jakou máme u nás v Božicích.

Spolu se starými režimy padaly i jeho symboly. V Nové Bystřici zničili pravděpodobně čeští vojáci ještě v únoru 1920 pomník císaře Josefa II., mylně interpretovaného jako "germanizátora", kterého ovšem z téhož omylu uctívali čeští Němci coby "Josefa Němce".
Dá se předpokládat, že v téže době odstranili zástupci nového československého režimu i jediné dvě sochy císaře Františka Josefa I. na Znojemsku v Jaroslavicích (1898) a v Českých Křídlovicích (1908). Obě byly v těchto obcích odhaleny na počest 50 nebo 60 let vlády v letech 1898 nebo 1908.

Po dramatické mezihře v letech 1918/1919 se život na hranici opět rychle normalizoval. Kontrolu hranice v Čechách a na Moravě zajišťovala finanční stráž ("financové"), v Rakousku celní stráž (Zollwache).

                                               (lan)

Sporným územím bylo dolnorakouské Valticko. Rozhodující
pro připojení města Valtice (Feldsprung) a okolí k ČSR byla
 železnice (vlevo nahoře stanice Božice-Jaroslavice
 (Possitz-Joslowitz)

... oblast připojená k ČSR je červeně čárkovaná. Obce celého
 původního Valticka se v plebiscitu vyslovili pro svůj další
osud. Většina chtěla zůstat (a zůstala) v Rakousku. Jenom
Hlohovec (Bishofswarth) s rybníkem Nesytem a Úvaly
(Garschönthal) se připojily též k ČSR.. Na mapce je patrný
i Kanzelzdorfský zámeček u Valtic, který dneska vstává
 z popela... 

... a ještě jednou. Kdyby nebylo tohoto připojení, byla by i
Břeclav (Lundenburg) přímo na hranicích

Naddimenzovaná "pevnost" - česká menšinová škola ve Starém
Městě pod Landštejnem 

Nádherná česká státní menšinová škola v Božicích

V roce 1920 stržená socha císaře Josefa II. v Nové Bystřici

"Zmizelá" socha císaře Františka Josefa I. v Českých
Křídlovicích. Stála naproti vchodu do kostela, před
domem Florianových (později R. Čermák, J. Košut,
 E. Košut, naposledy A. Musil a P. Musil)