Pasekářské osady obětí zrady českých konfidentů

Dům č.23 a seník v osadě Ploština

Je to to nejsmutnější, co český národ ve všech dobách provází a co vždycky vede k tragédiím. Je to zrada z vlastních řad. Zrada neočekávaná, zrada úskočná a zrada spojená s velkými lidskými tragédiemi.

Zrazen českými pány padl Přemysl Otakar II. na Moravském poli roku 1278, zrazeni jednotkami hejtmana Jana Čapka ze Sán podlehli táboři a sirotci v bitvě u Lipan roku 1434 spojeným silám kališníků a panské jednoty, no a na zradu svých českých sousedů i českých konfidentů, kteří pronikli do odboje, doplatili odvážní a čestní lidé. Velmi často obyčejní lidé, kteří chtěli pomoci.
To je taky případ tragického osudu několika pasekářských osad na Valašku, z nichž nejznámější je Ploština a v Božicích i Vařákovy paseky.
Na webových stránkách Paměti národa to připomíná reportáž historika Jana Horejše.

Před 75 lety vypálili nacisté pasekářskou osadu Ploština a zavraždili dvacet čtyři pasekářů. Za tragickou událostí z 19. dubna 1945 stála zrada dvou českých konfidentů Oldřicha Bati a Františka Machů, kteří pronikli do partyzánského oddílu ukrývajícího se v okolí.

Na Vánoce roku 1944 zaťukala na dveře stavení Františka Rašky v Ryliskách, vzdálených od osady Ploština jen pár set metrů, skupina ruských partyzánů, kteří hledali zázemí a podporu pro svoji bojovou činnost v okolí Vizovic. Božena Húšťová, dcera Františka Raška, příchod partyzánů popsala takto:  "Přišli k nám partyzáni. Byli to samí Rusové. Tatínek byl ruský zajatec, takže se s nimi domluvil. Přišlo jich sedm a dvě ženy. No a potom už jich tu bylo kolem třiceti, a to se nedalo uživit z těch polí tady. Tak se chodilo z Rylisek do Vysokého Pole a z Ploštiny chodili do Drnovic.“ 
František Raška dostal krycí jméno „Major“ a jeho dům se stal centrem partyzánského oddílu v okolí Vizovických vrchů. Pod velením Alexandra Kotliarova a po jeho smrti pod vedením Nikolajeva Nikolajeviče Kostina zde partyzáni provedli několik bojových akcí.

Bohatá činnost partyzánů v okolí znepokojovala nacistické velitele natolik, že se rozhodli za pomoci českých konfidentů Oldřicha Bati a Františka Machů partyzánskou buňku na Ploštině infiltrovat a poté rozdrtit. Příchod Bati a Machů popsala pro Paměť národa Božena Húšťová:  "Sem přišli dva konfidenti gestapa, kteří se zbili mezi sebou, aby se dostali k partyzánům. Tak se zbili mezi sebou a přišli samá krev, samá podlitina. A partyzáni uvěřili, oni jim tvrdili, že unikají gestapu.“ Není přesně jasné, kdy oba dva zrádci do okolí osady Ploština dorazili, ale i přes počáteční nedůvěru některých partyzánů se jim do jejich skupiny podařilo infiltrovat a postupně zahnat jakékoliv pochybnosti o jejich špatných úmyslech.
Po pár týdnech, kdy se Baťa a Machů účastnili záškodnických akcí společně s partyzány, nasbírali dostatek informací o jejich počtu, vybavení, a hlavně o jejich podporovatelích z Ploštiny a z Rylisek. Dne 18. dubna 1945, v předvečer tragického vypálení pasekářské osady, oba dva zrádci zběhli ze své noční hlídky. K jejich útěku Božena Húšťová dodává:
„A po dvou týdnech pobytu tady na Ploštině, když všechno zjistili, kolik je partyzánů, jaké mají zbraně, tak pak utekli. Vzali si stráž a utekli do Vizovic, tam bylo na zámku sídlo gestapa, a tam všechno vyklopili.“

Ráno 19. dubna 1945 začalo pro obyvatele Ploštiny jako obvykle, nikdo neměl o kárné výpravě Němců ani ponětí. Do tragického osudu pasekářské obce však zbývalo jen pár hodin a jednotky SS se už pohybovaly směrem k Ploštině. 
Už během cesty se němečtí vojáci pouštějí do zabíjení lidí, kteří byli jakkoliv spojeni s partyzánskou skupinou. Na silnici mezi Bratřejovem a Pozděchovem zastřelili Josefa Vařáka, partyzánskou spojku. Zpráva o přicházejících německých jednotkách se dostala na Ploštinu po obědě. Místní lidé ale zůstali v poklidu. Jen partyzáni, kteří se zdržovali tou dobou v osadě, raději odešli, protože nechtěli případnou razii vyostřovat.  
Nikdo z rodiny Františka Rašky, partyzány přezdívaného „Major“, netušil o zradě Františka Machů a Oldřicha Bati. Proto pro ně musel být šok, když před ně předstoupil Baťa a ukázal prstem: „To jsou Majorovy dcery!“ V tu chvíli se příslušníci SS a komanda „Josef“ dali do svého hrůzostrašného jednání.  Poté, co vojáci Františka Rašku nenašli, celé stavení vyrabovali, pobrali cennosti, zvěř a usedlost zapálili. 
Pak se vydali k dalším domům v Ploštině, které postihl stejný osud. Vojáci povzbuzeni nakradenou slivovicí obyvatele Ploštiny krutě bili, vyslýchali a některé přinutili svléknout se do spodního prádla. Smutná tragédie došla vrcholu ve chvíli, kdy v jednom z hořících domů vybuchl sklad střeliva. Muži označení konfidenty Oldřichem Baťou a Františkem Machů museli vskočit nebo byli vhozeni do zapálených domů, kde uhořeli. 

František Machů se při pokusu o útěk v závěru války pravděpodobně dostal do rukou Táboritů, jihočeských odbojářů, kteří jej s největší pravděpodobností zastřelili. Oldřich Baťa se nakonec po pokusech o útěk přihlásil 28. června 1945 bezpečnostním úřadům ve Zlíně. Během mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Při popravě byla se svým tatínkem i Božena Húšťová a dosvědčila, že Baťa kráčel k šibenici hrdě a měl poslední přání zapálit si cigaretu.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!