středa 13. ledna 2021

Sousedé: Nezapomínejme na své kořeny. Příběh Hrádeckých Karlovjanů

Historický pohled na Hrádek

V Hrádeckém zpravodaji
jistě řadu čtenářů zaujme vzpomínková reportáž. Část občanů Hrádku přišla po roce 1945 osídlovat pohraničí ze známých Velkých Karlovic. Na FB obce Hrádek si ji může přečíst každý z nás. Myslím si, že bychom se ke svým kořenům měli hlásit a měli bychom i svým blízkým zachovat pro budoucnost své vzpomínky. 



Hrádečtí Karlovjané
článek pro Karlovský i Hrádecký zpravodaj
Zkuste si představit, že opustíte svou rodnou vesnici, své kořeny a začnete hledat nové místo, kde se budete cítit doma. V roce 1945 se následkem vysídlení německy mluvícího obyvatelstva z pohraničí část Karlovjanů odstěhovala do Hrádku u Znojma. Jaké to pro ně bylo? A kde byl jejich domov?
Paní Vojtková, rodačka z Karlovic, mi na otázku, zda někdy uvažovala nad vrácením se z Hrádku do Karlovic, odpověděla: „Aj nám tam s manželem nabízeli dům, ale už jsem měla domov tady. Říkala jsem si, že ta zima tam bude tvrdá, takže raději jsem zůstala. Uvažovala jsem hodně, ale jezdili jsme tam jen na rekreaci. Cítila jsem se taková povznesená, že se vracím za svými kořeny, ale tady do Hrádku se vracím dom.“
Je krásný letní den a já plná očekávání po čtyřech hodinách v autě přijíždím do Hrádku, Jihomoravské vesničky, kde bydlí asi 900 obyvatel. Mým společníkem je pan Musil z Dyjákovic, vedlejší vesnice, kterou s Hrádkem odděluje jen pole s květákem. On a jeho manželka, Marie Musilová (rozená Šturalová), mají chatu v Lopušánkách a já je znám především z jarmarků u Karlovského Muzea, na které pravidelně jezdí prodávat medové perníčky. Tatínek paní Marie se z naší obce odstěhoval v roce 1945 a s novým místem se sžil natolik, že se na pár let stal i starostou Hrádku. Na první měsíce v nově osídlené pohraniční obci jeho dcera vzpomíná následovně. „Můj taťka takhle jednou přijel do Karlovic, jezdil sem potom často, měl tady velkou rodinu. To bylo v květnu roku 1945, on už v Hrádku byl. Přijel a dovezl třešně, ale co, v Karlovicách v tu dobu byl ještě sníh. To bylo něco na Karlovjany, jak to viděli, chtěli hned do Hrádku. On je tam nalákal.“ Paní Musilová se již narodila v Hrádku, ale vzpomíná na každoroční „čenže“. „Karlovjani přijeli do Hrádku autobusem. Oni popíjali, pili víno jak vodu, ale ve sklepě je chladno a jak vyšli nahoru, tak odpadli a z toho měli ti Hradečtí Karlovjané největší srandu. My jsme tam zase jezdili na pouť, v Hrádku taková tradice nebyla“.
Po příjezdu jsme se s panem Musilem nejdříve vydali na místní hřbitov. Tiše se zamyslet nad osudy všech Hrádeckých Karlovjanů a tiše uctít památku rodiny Matochovy, Chudějovy, Plánkovy, Perdochovy, Šturalovy, Drozdovy, Frydrychovy, Petřekovy, Podešvovy a mnohých dalších. Není výjimkou, že na některých náhrobních fotografiích jsou rozpoznatelné valašské kroje. I moje rodina zde zavítala a má prababička, Regina Petřeková, zde umřela v roce 1947, bylo jí pouhých 44 let.
Téma Hrádečáků mě lákalo už delší dobu. Mým cílem bylo najít alespoň jednoho pamětníka, který si ještě vzpomíná na život v rodné obci a který by mi mohl přiblížit život v pohraničí po roce 1945. Proto, když jsem si měla v rámci studia etnologie vybrat téma ke zpracování terénního výzkumu, bylo to jasné: Vzpomínky na stěhování obyvatel z Velkých Karlovic do obce Hrádek u Znojma.
Netušila jsem však, že Hrádek je stále Karlovský a již po prvním dnu na Jižní Moravě jsem byla mile potěšena, že neustále narážím na lidi, kteří mají vazby na Karlovice. Při této návštěvě jsem poznala mnoho zajímavých osudů. Slyšela jsem příběhy, při kterých mrazí – jako například o převádění faráře přes hranice nebo pašování jídla do Rakouska podzemními tunely. Bylo mi ctí poznat místního duchovního otce – moderního, ochotného člověka, který nám ukázal kostel a se zaujetím mluvil o historii farnosti. Společně s panem Pavelkou, synem rodáka ze Stanovnice, jsme vyšplhali na věž kostela a prohlédli si Hrádek z výšky. Poznala jsem rodinu paní Musilové, kamarády jejího manžela, místní omladinu či obdivuhodnou paní Vojtkovou, jejíž vzpomínky by stačily na samostatnou knihu a mnohé jiné, na které jsem jen tak narazila a našli jsme společné téma. Cítila jsem hrdost, že v Hrádku každý zná Velké Karlovice.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat