Vzpomínky na rok 1938 na Jaroslavicku. Ústup přes Božice (dopl.)

Zajímavou vzpomínku na zářijové a říjnové události roku 1938 jsem našel na webu. napsal je tehdejší vrchní strážmistr František Oliva a já z nich vybírám to, co se dotýká naší oblasti kolem Božic a Českých Křídlovic.

Sloužil jsem na vojně na jižní Moravě. Byl jsem četařem a snažil jsem se být nejlepším. 13. března 1938 obsadil Hitler Rakousko. Bylo zřejmé, že jsme teď na řadě my a že nás čeká střetnutí s nepřítelem. Noční služby v německých pohraničních obcích byly nebezpečné. Dne 21. května 1938 jsme dostali telefonický rozkaz k provedení pohotovosti jednotek SOS a obsazení hranic. Jako velitel čety SOS jsem hlásil všechna pozorování a situaci. V pohotovosti SOS jsme zůstali do 14.6.1938.

Pak 19. září 1938 jsem opět dostali přísný rozkaz k pohotovosti. Byl jsem tehdy ve Znojmě se strážmistrem Uhlířem se čtrnácti zatčenými Němci. Rychle jsem ukončili výslechy a vrátili se do Jaroslavic, kde jsem převzal velení čety SOS, avšak s malým stavem, neboť Němci a někteří, co se vydávali za Čechy a byli zařazeni do SOS, prchli přes hranice do Rakouska k Hitlerovi. Všechny pohraniční obce byly jako na povel většinou vylidněny. Doma zůstali jen starci, stařeny a nemocní; ti na noc zalézali do sklepů. V opuštěných domech řval dobytek hladem a psi strašně vyli, jako by měla přijít potopa.

Hlásil jsem událost veliteli, který nařídil zesílení čety dalšími čtyřmi družstvy (Dukovany, Rouchovany, Miroslav, Lechovice a Prosiměřice). I v těchto posilách, hlavně z Lechovic a Prosiměřic, byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli. Ozbrojené německé tlupy, utvořené z uprchlých Němců, tzv. freikorps, přepadaly naše polní stráže SOS za použití palných zbraní a granátů. Takové přepady a boje se odehrávaly v noci v době od 23. až asi do 28. září 1938.

Tlupy freikorpsu zkoušely zmocnit se bojem obce Jaroslavice tak, jako se zmocnily obcí Ječmeniště a Hnanice, kde vyplenily, zpustošily a třaskavinami silně poškodily celní budovu. Během bojů padl por. pěch. Chlup, npor. František Vlach, okresní četnický velitel ze Znojma, byl zajat

Za bojů u Jaroslavic se zvláště vyznamenalo družstvo Dukovany. Já se strážm. Koutným a Čudou jsme byli lehce raněni. Situaci jsem hlásil svému veliteli. Po Mnichovské dohodě jsem opět přijel s hlášením do Znojma. Hlásil jsem mu, že rozhodnutí přijali většinou s opovržením, neboť jsou na boj připraveni, zvláště družstvo z Dukovan. Pak jsem mu hlásil příhodu, která se po vyhlášení Mnichovské dohody odehrála v Hrádku u vojska v 2. sledu.

3. rota 11. hraničářského praporu ze Zlatých Moravců, která byla za námi v Hrádku a které velel znamenitý důstojník škpt. Lískovec, nastoupila i s kuchaři a kancelářskými pomocníky pod velením ppor. Hromádky a četaře Kožnara a odpochodovala ke státní hranici s úmyslem strhnout ostatní jednotky k boji proti Němcům, kdyby se pokusili o vpád na naše území. Tedy byla vůle  k boji a snaha nevydat Němcům jen tak lehce ani píď půdy. Jejich heslem bylo: Neustoupíme, nedáme! Vojáci a nižší důstojníci v rotě byli výhradně Slováci z Detvy. Teprve po dlouhé domluvě se podařilo škpt. Lískovcovi vrátit rotu zpět do Hrádku.

Ve Znojmě jsem pak mluvil s pplk. Matějů naposledy 8. října 1938 v Katolickém domě, kde byl umístěn pohotovostní oddíl. Tam mně vydal dispozice pro ústup do Višňového, který měl být proveden dne 9. října 1938, a nabádal k největší opatrnosti. Dobu ústupu určil na 10. hodinu. Já jsem však namítal, že Němci začnou s postupem ráno. Proto změnil rozkaz k ústupu podle mého rozhodnutí a situace, jaká nastane dne 9. října 1938.

Cesta autem pohraničím ze Znojma do Jaroslavic byla smutná. Jeli jsme opuštěnými obcemi a občas jsme potkávali hloučky vojáků vracejících se z pevnůstek. Večer jsme nespali. 9. října 1938 ráno o 6. hodině vyhodili Němci třaskavinou železniční závory a uzávěry na silnicích Jaroslavice – Pernhofen – Zwigendorf a Gross Kadoltz. Jejich šedé pancéřové vozy se vyvalily po těchto třech silnicích.

Dal jsem nastoupit četu, která byla na kopci v zámku, a pozorovala postup Němců od hranic. V sevřeném a spořádaném útvaru jsme pak odpochodovali z Jaroslavic. Když jsme byli za obcí, zvonili Němci umíráčkem, někteří naši vojáci se zlobili, že zvoní nám, ale oni zvonili svým.

Aby nás nedojeli, měli jsme na silnici Jaroslavice – Hrádek pevnou překážku (zátaras) z vozů a strojů, pevně sdrátovaných a řetězy spojených, pevnými zámky uzamčených. Za překážkou jsme nechali naši hlídku na motocyklech: vojíny Roberta Herzoga a Oskara Haskeho, oba z Miroslavi. Měli za úkol vyčkat příchodu Němců a pak se vzdálit, upozornit nás, abychom nepadli do zajetí. 

Za Hrádkem byla druhá překážka a za ní už čekala naše vozidla: 2 auta nákladní, 6 osobních a 8 motocyklů. Všichni jsme nasedli a kolona se dala do pohybu. Ustupovali jsme přes Božice, Čes. Křídlovce, Filipovice, Borotice, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Vítonice, Želetice, Domčice a Horní Dunajovice do Višňového – asi 39 km.

Německé obce, kudy jsme projížděli, byly již připraveny na uvítání okupantů. Silnice byly posety trávou a kvítím, po obou stranách v obcích stály špalíry obyvatelstva, školních dětí, hasičských sborů a spolků. Pořádek udržovali ordneři a hasiči v černých gumácích a vysokých botách. Všichni měli praporky, domy byly vyzdobeny prapory s hákovým křížem a standartami. V každé obci byly slavobrány: „Wir danken unserem Führer!“, nebo „Wir danken unserem Befreiern!“.

Při přiblížení naši kolony k Božicím a Českým Křídlovicím počali Němci vyzvánět všemi zvony. Kapely spustily hymnu Deutschland über alles! A při vjezdu kolony do obce počali všichni mávat praporky a šíleně řvát: Heil! Řečník mačkal papírek a čekal, až některé auto zastaví. Vtom však zjistili, že jsme to my v uniformách vojenských a četnických. Volání slávy se změnilo ve výkřiky: „Fuj! Fuj! Da sind die Tschechen! Tschechische Hunde, tschechische Horde!“ a jiné nadávky a nejeden kámen dopadl i na nás. Když jsme se ohlédli v Práčích po hasičích, hrozili nám sekerkami. Ustupovali jsme velmi pomalu, ale jinak k násilnostem nedošlo. Ale byli jsme připraveni na vše. Tu jsem poznal, jak by se nám vedlo, kdybychom šli pěšky s batohy na zádech. 

Podle rozkazu jsme postavili polní stráže na křižovatkách v Žeroticích, u Tvořihráze, v Horních Dunajovicích, v Trstěnicích a u Višňového. Němci však postupovali bez ohledu na vytčenou demarkační čáru a obsazovali české obce, až narazili na hlídky SOS. V mém úseku obsadili Tvořihráz, Domčice, Morašice a Skalici; v sousedním úseku tvořihrázský les, Kuchařovice a Citonice, z druhé strany Dobřínsko.
                                                          Vrchní strážmistr František Oliva, tehdy jižní Morava

Viz: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/SouzitiII.htm

Hranice po Mnichovu 1938

Mapa 1941